Podle mých pozorování existují dvě extrémní možnosti, jak reagovat na konečnost existence. Někteří lidé znehodnocují něco dočasného a bez záruk stability: „Jaký má smysl vstupovat do vztahu, když si nemůžeš být jistý, že neskončí?!“, „Nic nemá smysl, protože všichni jdeme jednou zemřít!" Takové myšlenky často doprovázejí vysokou úzkost, depresi a spalující žárlivost. Na druhém pólu jsou ti, kteří říkají opak: „Nevím, co bude dál, tak si chci ten okamžik užít,“ „Jsme ve zvláštní situaci. období ve vztahu, které může udělat víc, aby se to neopakovalo, tak to chci prožít pomalu.“ Takoví lidé si velmi váží života a vidí v něm hluboký smysl právě proto, že je konečný. Trochu připomínají vláček z Romaškova (jedná se o sovětský kreslený film z roku 1967). Zde je citát: Cestující: To je ostuda! Přijedeme pozdě na nádraží Motor: Jo, no... Ale když neuvidíme první konvalinky, tak se zdržíme celé jaro: Je tady! Tady to je Motor: Tichý. Ticho: No, co to je? Přijdeme úplně pozdě Motor: Ano. Ale pokud neuslyšíme první slavíky, budeme mít zpoždění celé léto. Cestující: Proč teď stojíme? Koneckonců přijdeme pozdě Motor: Ano. Ale pokud neuvidíme svítání, můžeme být pozdě po zbytek našich životů Všiml jsem si, že ti, kteří jsou náchylní ke znehodnocení svých životních zkušeností, mají potíže v oblasti připoutanosti! Měli problematické rodiče, kteří nebyli schopni vytvořit stabilní citové vazby. Například kvůli alkoholismu nebo prostě nechat dítě na dlouhou dobu u babičky, zatímco oni sami chodili do práce. Možná je základním strachem hluboký strach z opuštění – hrozný pocit, který dítě kdysi v dětství muselo snášet. Takoví lidé jako dospělí hledají něco „nehynoucího“ a jen s tím souhlasí a samozřejmě to najdou jen zřídka... Podobnou „filozofii“ však lze pozorovat i při zjevně prosperující rodinné výchově, případně při přehnané ochraně, kdy obsedantně-kompulzivní charakterové rysy se formují s vyjádřenou romantickou touhou po „věčném a čistém“. Zde se již přimíchává další požadavek čistých vztahů, čistého svědomí, ideálních věcí, které jsou zasazeny do skutečného a vnitřního „rámu“, „škatulky“, „škatulky“. Místo toho, aby žil okamžik, je mumifikován. Všechno krásné se přece musí zachovat a na nic se nesmí zapomenout. Takoví lidé rádi třídí fotografie, znovu čtou dopisy a hromadí je, kdo jiný si takových typů všiml? Jak jinak si vysvětlit takové rozdíly??