Proč v rodinách dochází ke zradě? Představme si situaci, kdy si mladí manželé z nějakého důvodu opravdu váží svého vztahu a váží si svého partnera. Už se například v mladém věku nepotkali, snad už nedoufali, že potkají jediného člověka, se kterým by mohli založit rodinu. Nebo se například muž konečně zamiloval do dívky s nízkým sebevědomím a ona ho za to samozřejmě „zbožňuje“ a „idealizuje“. Stává se, že se manželé o sebe „starají“ a snaží se je neurazit ani nezranit. Zdálo by se - co je na tom špatného? No, manželé si navzájem váží. To je v rodině velmi důležité. Ano, to je pravda, ale někdy se stane, že strach ze zničení, „zkazení“ vztahu je donutí „přizpůsobit“ se druhému, aby se mu ve všem líbil. Manželé si svého partnera „idealizují“ a snaží se podle toho chovat ideálně, tedy „vyhovovat“ takovému partnerovi, což je velmi obtížné. Postupně manželé ztrácejí své pravé já, ztrácejí svou individualitu a jedinečnost. Paradoxem takových vztahů je, že si manželé jeden druhého váží natolik, že ani neví proč. Hlavní je, že tvrdí, že manžel je ideální, rodina je ideální, ale ujasnit si, co je na vašem partnerovi zvláštní, jedinečné, těžko odpovídají. Proč potřebujeme rodinu? To se v životě děje: „nasazujeme si masky“, omezujeme své projevy, snažíme se neukazovat své nedostatky, když jdeme do společnosti, abychom byli úspěšní a pozitivní v očích ostatních. Vždy by ale měla existovat „oáza“, „odbyt“, místo, kde si odpočineme, konečně být sami sebou, místo, kde si sundáme masky. A toto místo na prvním místě v životě člověka je rodičovská rodina. A pak svou rodinu tvoříme s člověkem, se kterým si můžeme dovolit nebát se být sami sebou, s člověkem, kterému se svěřujeme se svými nedostatky. Představte si stav člověka, který je nucen se celý život ovládat, být v napětí, aby nedej bože neřekl něco špatného, ​​neudělal něco urážlivého. Je to neuvěřitelně těžké. Ale neprezentovat se je polovina bitvy, ale manželé v takovém manželství ztrácejí sami sebe, žijí ve stínu toho druhého a snaží se jeden druhému vyhovět. Výsledkem je zklamání z takových vztahů, zklamání z partnera. Koneckonců, když je můj partner jen můj stín, můj odraz, tak proč ho potřebuji? Vystačím si sám se sebou. Rodina je ve slepé uličce, i když zvenčí se vše zdá být krásné - nádherná rodina, ale uvnitř je to již dlouho stav „bažiny“. A pak k záchraně, jako východisko ze slepé uličky (metaforicky je to jako „hnis vycházející z abscesu“ – je to ošklivé, zapáchá to, ale je to příležitost něco změnit, „vyléčit“) – flirtování, zrada. Přerušením vztahu totiž podvádění často nekončí. To znamená, že se ukazuje, že zrada je součástí vztahu mezi manželi, jako šifrovaná zpráva. Koneckonců, co se stane v důsledku zrady? Za prvé, jeden z manželů (samozřejmě častěji muži, kteří nesnesou „ideál“) „naruší“ rodinnou idylu. Celý „obraz“ rodinné pohody se rozpadá. Zrada „sleduje“ dva cíle: prvním cílem je „odčarovat“ partnera, aby v návalu negativních pocitů konečně ukázal své skutečné, opravdové já (proto se často zdá, že manželé záměrně zanechávají „stopy“ zrady aby partner zjistil, co se děje, a podle toho reagoval – rozhořčil se, rozzlobil se, žárlil atd.); nebo druhým cílem je získat pocit viny v důsledku neslušného činu, nadále se chovat ideálně v manželství s obnovenou vervou, dále si idealizovat partnera a snižovat se. 44letá žena, 25 let manželství, říká: „Všechno bylo v pořádku, až jednoho hrozného dne můj manžel přiznal, že má někoho jiného, ​​co se mi stalo, teď se dokonce stydím ponižovala jsem se před ním, prosila, abych zůstala, ležela u jeho nohou Uplynulo 5 měsíců a já brečím každý den, být milující, laskavý a starostlivý to není o nic jednodušší..