Příběh lásky. V jednom městě žila dívka. A tato dívka byla hezká, chytrá, laskavá a přítulná, zdálo se, že má všeho dost, ale to je jen na první pohled. Podíváme-li se hlouběji do historie dívčiny rodiny, dozvíme se něco zajímavého... Kdysi dávno, před sedmi generacemi, v jednom království žila jedna rodina, žili vesele a šťastně, byli krásní na těle i na duši, lidé kolem je měli velmi rádi, protože svou lásku dávali všemu, co bylo kolem nich, a díky tomu všichni v rodině vypadali velmi mladě a bystře, zvláště ženy. Všechny byly krásky až do vysokého věku. Ve stejném městě žila stará čarodějnice, která nenáviděla lidi, a tato rodina ji strašně rozčilovala a rozzuřila, jednoho dne její trpělivost skončila a proklela ženy tohoto klanu a vzala jim příležitost milovat... A ženy tohoto klanu byly velmi, velmi smutné a světlo z jejich duší zmizelo... Začaly hledat příležitosti, jak zrušit kletbu této čarodějnice a znovu získat své vnitřní světlo. Dlouho procházeli vesnicemi a městy, mezi vílami a čarodějnicemi a nakonec našli jednu ženu, která jim pomohla pochopit, jak kletbu zrušit. Pokud žena tohoto druhu najde svou spřízněnou duši – jediného muže na světě, který je její skutečnou spřízněnou duší, pak ji tento muž svými polibky a doteky pozvedne na vrchol blaženosti a pak se světlo lásky vrátí do její duši i duším všech žen tohoto druhu... Uplynula staletí... ale ani jedna z žen nepotkala svou pravou spřízněnou duši, ztratily intuici, bez lásky k sobě a druhým osleply.. Snažili se najít své muže, potkali někoho, kdo byl jejich zamilovaný, porodili děti a mysleli si, že vše je, jak má být... ​​Sami už zapomněli, že všechno může být jinak, žili jako ve snu. , být dobrými manželkami a matkami byl jejich limit... smutek a žil v jejich duších... No, teď víme o naší hrdince trochu víc, víme, že je smutná v duši... protože neví jak milovat buď sebe, nebo své okolí... Nejdůležitější je, že to všechno sama dívka cítila a nebyla spokojená se svým životem, stále hledala a hledala svého muže ve svém rodném městě a jeho krajích, ale nikdy nenašla mu. Jednoho dne se konečně rozhodla změnit svůj život a když opustila svůj domov, vydala se na cestu, vydala se, kam se její oči podívaly, za voláním svého srdce a všech svých předků. Ať už to bylo dlouhé, krátké, blízko nebo daleko, dorazila do jednoho města a zašla do kavárny, aby vypila šálek čaje a posnídala. Pohled muže sedícího v kavárně ji zasáhl do hloubi duše - měla pocit, že toho muže zná dlouho, dlouho, byl tak drahý, tak blízký a dlouho očekávaný, že se jí v očích objevily slzy štěstím a všechno v ní se chvělo štěstím: "Ó Bože, děkuji, našel jsem ho!" - pomyslela. Zřejmě také něco cítil – jeho pohled nespouštěl její oči, díval se a díval se, jako by našel dlouho očekávaný pramen v poušti a dychtil se z něj napít, nechtěl ho ztratit z dohledu... Tak se potkali, seznámili se a ona zůstala v tomto městě. Setkávali se každý den, skoro celou dobu mlčeli, dívali se jeden druhému do očí a nepotřebovali slova, jejich duše mluvily jejich vlastním jazykem. Uplynul týden a sblížili se nejen na duši, ale i na těle, v jeho náručí vystoupila na vrchol světa, on jí ukázal, čeho je její tělo schopno, když bylo v rukou téhož muže. Dívka začala kvést jako květina, cítila lásku k němu a lidem kolem sebe, probudila se a cítila v sobě tento hřejivý pocit, který naplňoval její duši a proudil jako teplá řeka, rozléval se na všechny lidi kolem sebe. , nedá se to popsat slovy, pochopí každý, kdo cítil lásku v její duši... Uplynul týden za týdnem, poznali se, zachránil ji od smutku, dala mu svou lásku. Cítila se šťastná, její duše zpívala, světlo lásky se rozlévalo do její duše a srdce, její oči jiskřily štěstím a dávaly světlo všemna kterého padl její pohled. Její láska změnila i jeho, ale na tyto změny nebyl připraven, dal jí hodně, ale sám nevěděl, jak od ní přijmout to, co by mohla dát... Naše hrdinka to pochopila, milovala ho a věděla, co potřeboval čas, aby si vše uvědomil a pochopil. Vždyť ho hledala dlouhá léta, aby ji vysvobodil, mohla teď déle čekat, aby se osvobodil i on... Vrátila se domů... v její duši byla láska a víra, víra v tom, že jednou jí život dal, aby potkala tvého muže, což znamená, že musíš věřit, že ji najde a budou spolu. Nejdůležitější je, že nyní byl v její duši vše pohlcující pocit a štěstí z toho, že je nyní osvobozena od smutku a může dát sobě i světu svou lásku a radost!!! Věděl, že na něj čeká, věděl, že jedině tam bude šťastný, věřil v život, byl připravený přijímat i dávat, posbíral své věci a šel k ní, kam jeho půlka srdce a duše byla, tam kde bylo světlo... Pokračování))) --------------- Slunečný zajíček. Byla jednou jedna dívka. Byla jako sluneční paprsek: milovala všechny a všechno, chtěla se obejmout, pohladit, pomoci, potěšit všechny, aby byli všichni šťastní a měli se rádi. Ráda si hrála s dětmi, všechny dětské radovánky a dobrodružství, ale z nějakého důvodu zůstávala stále častěji sama, stárla a smutnila, protože lidem se zjevně moc nedařilo, začala přemýšlet o smyslu života a povaha lidských neštěstí... Jako by hrozilo, že se přes jeho slunečnou stranu připlíží temný mrak. Obecně žila obyčejný život, který si sama vymyslela, protože byla velmi nezávislá a zvídavá, komunikovala se svými přáteli, vášnivě se zamilovala a násilně se trápila, snila a odvážila se... Ale z nějakého důvodu ve svém vymyšleném životě a vroucím srdcem nebylo místo pro její Rodinu ani pro Jednoho. Navíc postupně hledání odpovědí na její první otázky zcela pohltilo její pozornost. Sluneční paprsek zmizel a na jeho místě se objevilo jakési umělé světlo, které nás přesvědčilo, abychom z něj čerpali odpovědi. Život šel dál, milenci se objevovali a mizeli, až se úplně proměnili ve stíny vzpomínek a úplně zmizeli. Začala je vymýšlet, ale nic dobrého z toho nevzešlo, jako by se vše dělo naopak, jako by nastala dusná noc. A když vyvstala nová trvalá otázka: Co se děje?, odněkud ze zapomenutých hlubin zareagovala potřeba rozdávat světlo a radost a paprsky začaly prorážet mrak a rozptylovaly jej jako neviditelné zajetí. Znovu se objevil Sunny Bunny a s ním otázka: Pro koho? Proč? ...No, jakmile začal takový obrat, oživující její povahu a ducha, pak se v jejím srdci našlo místo pro Jedničku, zprvu malinkou jako zajíček. Její srdce rozhodně odmítalo cokoliv vymýšlet nebo konkrétně přitahovat do svého života a prostě důvěřovala životu. Postupně se měnil charakter, zvyky, vztahy, tento slunečný prostor se zvětšoval a city se stávaly vyhrocenějšími. Občas se na obzoru objevil někdo „podobný“, ale rychle zmizel, jako by stále nebyla volná. Pak se rozhodla vyhodit všechno z hlavy – všechny nápady, očekávání, přesvědčení, naděje a role, „své a ne její“ – a pustila se do práce na nápravě svého života. Jednoduše, s pevnou důvěrou, že akce dopadnou nejlépe. ...Objevovali se další a další známí, ale v neobvyklém světle, jako bych je viděl poprvé, muže a ženy a jedinečnost každého z nich. Tak jsem se začala seznamovat s mužským a ženským principem a poznávat je v sobě. Jednoho dne se objevil, vypadal, jako by to věděl a dlouho čekal, a poněkud vyčítavě přemýšlel, kam se mohl tak dlouho ztratit. Sluneční paprsek na Něho hrál a neodešel, dokud si toho nevšimla. Zajíček vesele vyskočil a zmizel. Jednoho dne řekl: „Už nechci čekat, pojď se mnou,“ a nabídl...ráj v chatě. Byla šťastná, ale měla jiné plány, a tak musela schůzku zrušit a odložit na neurčito. ...Eh, bylo by lepší, kdyby poslechla a opustila tyto své plány... ale co to bylo