Od autora: „Když jsou dva spoluzávislí, Láska chybí dvojnásob A oba jsou nešťastní ve smutku, A v radosti – jako ve vězení...“ „Dva spoluzávislí ve vztahu se mohou navzájem opravdu zničit. Představte si dva lidi, jejichž heslem je uspokojit něčí potřeby, potěšit druhé. A teď si představ tyhle dva, když chtějí oba ukončit vztah. Budou, jak říká Ernie Larsen, dělat hrozné věci. Budou blízko zničení sebe a sebe, než se jeden zastaví, přestane šetřit a řekne: "Chci ukončit hru." (Melody Beatty „Alkoholik v rodině aneb překonání spoluzávislosti“, str. 48). Jak vypadá pár, kde jsou oba partneři spoluzávislí, vidím to takto: Na první pohled silné spojení, celistvost. Jakmile se ale jeden z partnerů v takovém spoluzávislém vztahu pohne, začne se okamžitě hýbat druhý. Jsou tak bolestivě propojeni a dokonce se zdá, že „vyklíčili jeden do druhého“, že jakýkoli pohyb těla druhému okamžitě způsobuje nepříjemnosti nebo bolest. V takové situaci je velmi těžké nejen postarat se o druhé, ale i postarat se o sebe se zdá nepravděpodobné. Všechny reakce vašeho partnera se zdají přehnané a bolestivé. Jako ostré jehly se do sebe zarývaly, takže „spolu navždy, navždy“. Láska ke spoluzávislosti je silná a všeobjímající, zrozená pro zálety (někdy pro někoho zbytečné a ke škodě sebe sama) a inspirující k neustálé spáse všech a všeho kolem, samozřejmě kromě sebe samého Proč jsou ruce sepjaty tak zajímavě? To je velmi dobrá otázka. Proč bylo místo (odsazení) pro každý prst na straně toho druhého? Jsou to stejná „prázdná“ místa, bolestivé mezery, které vytvořily mezeru v osobnosti, a tedy i v životě a prostředí člověka. Jak to může být? Psychické trauma z dětství, „nechuť“ jedním z rodičů (nebo oběma), odmítnutí, odmítnutí, smutek, ztráta atd. Vše, co je v člověku negativní a „zaseknuté“ a co se v něm za ta léta nahromadilo, jsou skryté křivdy; hněv, který „nelze“ nikomu ukázat a vyjmout „neslušně“; bolest, která nebyla vyjádřena včas a zoufalé pokusy dostat se k blízkým - přiznat se, "dosáhnout" jejich lásky za každou cenu. Odtud všechny tyto mezery a prázdnoty v duši člověka, které se po dozrání tajně nebo otevřeně podle zákonů přírody (Nic by nemělo zůstat prázdné) snaží zaplnit, kompenzovat - těmi prostředky a metodami, které jsou k dispozici. k němu a že ví, jak na to A stejně tak se potkají dva „poloprázdní“ HLEDAJÍCÍ človíčci a pevně, téměř pevně se k sobě přitisknou. Rozpoznají a cítí jeden druhého na nějaké intuitivní, mentální úrovni a „pevně“ k sobě přilnou a začnou zaplňovat své „prázdniny“. Ve všem kladou přehnané požadavky: málo lásky, málo pozornosti, málo péče. A všechno bude vždy málo (!), pokud jste toho neměli dost v dětství. A všechny pocity (bez ohledu na to, kolik jich je a jakkoli krásné se mohou zdát) - VŠECHNO se valí do bezedného sudu spoluzávislosti a je vydáno, aby je pohltilo nenasytné EGO. K tomu patří neuvěřitelná vzájemná kontrola, založená na nedůvěře. Nedůvěra ke všemu a ke všemu. Je těžké někomu důvěřovat, aniž byste se naučili důvěřovat především SEBE. Vymanit se z takového vztahu je velmi obtížné a někdy téměř nemožné. Víte, jako v jedné slavné písni: „Spoutaný jedním řetězem...“: Teprve když člověk dosáhne bodu naprosté devastace, vyčerpání sebe sama, může se rozhodnout a skutečně „opustit tuto hru“. To bude vyžadovat hodně píle a veškerou zbývající sílu (a zpravidla na konci vztahu už nezbývá vůbec žádná). Oba jsou vyčerpáni na hranici možností – spoluzávislou „nemocnou“ láskou Představte si, že se v takovém páru objeví třetí – například dítě, nebo několik dětí? Oni, tak bezbranní a malí, nemají ani kde bydlet. Nezbývá tedy než se odstěhovat, být „na vedlejší koleji“ (opět bez rodičovské lásky, péče, pozornosti a náklonnosti). Jinak to rozdrtí nebo rozbijí nebo jejich táta s mámou ano/26623/