Od autora: Epizoda z práce s pacienty léčebného sanatoria (konkrétní okolnosti a osobní údaje byly změněny, zveřejněno se svolením klienta) První sezení: - Nápověda rozhoduji se, zda budu s manželem žít nebo ne... (Příjemná, tichá, klidná, poslušná...nudná žena, 46 let. Podruhé vdaná. První manžel pil a žárlil, druhý taky. Ona nikdy nepodváděla, ale byla z toho neustále obviňována a vždy se vymlouvala) Když jsem mluvil o manželech, o prvním a o tom teď, vlastně jsem namaloval portrét jedné osoby. Když popsala svůj postoj ke svému opilému manželovi, přešla k příběhu o svém otci: „Můj otec pil a zneužíval mou matku. Jednoho dne jsem jako malá holka viděla jednu z těchto scén a začala jsem se o svou matku bát: „Stála jsem tiše a dívala se, dokud táta neusnul.“ Její matka podle ní měla občas nervové záchvaty během skandálů s otcem. Odpověď: „Vždycky jsem se bála, že se jí něco stane, zemře a my se sestrami zůstaneme samy...“ Klientka měla stále strach z opilých lidí Druhé sezení: „Když manžel odešel na naposledy jsem byl dokonce rád, uklidnil jsem se a fyzicky odpočíval. Není třeba se nikomu vymlouvat... Pak začalo něco chybět. Chtěl jsem, aby byl se mnou." (strach ze samoty, determinovaný naprostým nedostatkem identifikace se sebou samým... zákaz emocí, zákaz sebe - oběti...) Při diskuzi o jejím způsobu vymlouvání se za nedokonalé hříchy jsme zjistili, že schopnost projevovat negativní emoce (agrese, hněv) je zablokován, pak se okamžitě v návaznosti na to objeví pocit vůči tomu, kdo to vyvolal, určený k „zablokování“ negativního (soucit, vina, strach). Pokud jsou emoce příliš silné, An omdlí (6. třída – během rodičovského skandálu, později v dospělosti). Když jsme udělali analogii s chováním matky, došlo k poznání: „Přesně, přesně! Kdykoli začnu být nervózní, vždycky si pomyslím: teď se rozejdeš jako matka, zemřeš, co bude s tvou dcerou?!" Na konci sezení začala An „hádat“, proč na ni oba její manželé žárlí. Skončila slovy: "Děkuji, vzpomněla jsem si, jsem člověk!" Třetí sezení: (Vypadá sebevědomě a živě, po dřívějších nudných pozůstatcích ani stopa.) Začala pracovat otázkou: "Musím se rozhodnout." , vždyť žít s manželem nebo bez něj...“ (Dobré je, že na rozdíl od nástupu do práce si tuto otázku hodlá řešit sama a nežádá o odpověď psychologa). Zdůrazňuji to, ochotně podporuje konverzaci o odpovědnosti obecně a jejím postoji k ní. Diskutujeme o tom, že odpovědnost je svoboda a jen svobodní lidé mohou skutečně milovat. Mezitím dochází k dalšímu prozření (od potenciální klientky!): „Pokud jsem se vždy chovala jako oběť, moji manželé byli nuceni se chovat podle toho...A co je to vlastně za manžela, přemýšlím? Jaký jsem?!" Čtvrté sezení: Hovoříme o tom, že před rozhodováním bude An muset projít cestou poznávání sebe sama. Se svými touhami, emocemi, které vždy skrývala, dokonce i sama před sebou. A pouze uznáním sebe sama a přijetím odpovědnosti za svůj život můžete učinit některá rozhodnutí. Rozhodli jsme se, že pro příští sezení bude pracovat na seznamu nazvaném „Proč se miluji.“ An byl inspirován tímto úkolem, ačkoli pochybovala, že by ho mohla splnit: „Nemyslím si, že dokážu přijít na jediný.“ položka na takovém seznamu...“ Páté sezení: Na sezení přišla nějaká neobvyklá osoba, ponořená do sebe, do svých myšlenek. Práci jsem zahájil slovy: „Úkol jsem splnil, ale seznam se mi nechce číst, myslím, že to není nutné... Vše jsem pochopil...“ (Hurá, samozřejmě. Je to jen rychlost toho, co se stalo, mě mate, ale to se u nadějných klientek běžně stává) Potřeba mluvit o konci konzultace v souvislosti s jejím propuštěním ze sanatoria sama od sebe zmizela. Práce v množství času, který jsme měli, byla odvedena a musím říci, že velmi úspěšně. An to cítila, proto ty změny v ní. I okolí si toho všimlo: "Byla s námi krásná, ale teď opravdu rozkvetla!" -.