Letos v létě jsme byli s přáteli na dovolené na břehu lesního jezera. Dovolená se vydařila. Nejkrásnější místa Khakassie potěšila duši i tělo. Hodně jsme plavali, zpívali vtipné studentské písničky u ohně a jedli výborné aromatické kebaby. Ale jak už to tak bývá, všechno dobré velmi rychle končí a týden bezstarostné relaxace uběhl bez povšimnutí. Naši manželé se začali připravovat na zpáteční cestu, nazývanou cestu domů, a my ženy jsme opravdu nechtěly opustit takovou krásu, zvláště když naše dovolená právě začínala. Poté, co jsme s muži probrali myšlenku: pokračovat v odpočinku a poté, co jsme obdrželi pozitivní výsledek od naší druhé poloviny, jsme s přítelem zůstali několik dní bydlet ve stanu na břehu malebného lesního jezera. Naši manželé odjeli domů a my jsme si bezpečně užívali panenství okolní přírody. Za jasného dne jsme jako děti dováděli na zeleném trávníku, šplhali na bílé břízy a skákali ze závratného bungee do modrých vod jezera. Tvrdě jsme plavali a opalovali se pod horkým červencovým sluncem. Večer přišel nepozorovaně. Z jezera přicházela svěžest a lesní chládek. Bez přemýšlení jsme si s přítelem rozdělali velký „pionýrský“ oheň, pohodlně se usadili do křesel u ohně a s chutí popíjeli čaj s mlékem, voňavý od běláska, jako v dětství a hltali růžové buchty s mákem na obou tvářích. Ach, jak úžasně jsme tento den strávili! Kolik pozitivních emocí jsme dostali od přírody. A když se úplně setmělo, vyčerpaní fyzickým a emocionálním přetížením, ale s pocitem úspěchu, šli jsme spát do stanu. Po „těžkém, těžkém“ dni jsme pomalu zalézali do spacáků a připravovali se na pozorování kouzelných snů. Najednou cosi ostře zaskřípalo, zacinkalo a spadlo vší silou vedle stanu. Moje kamarádka křičela strachy tak, že jí málem praskly ušní bubínky v uších. Bolestně mě svírala rukama za rameno, ze strachu nic nechápala a několik minut mi vyla do ucha. Chtě nechtě jsem musel svou kamarádku přivést k rozumu. Bolestně jsem ji štípl do tváře, rozsvítil jsem baterku a vyslal paprsek světla přímo do jejích očí. Tvář mého přítele, zkreslená neznámým strachem, mi připadala neznámá. "Kolik strachu dokáže člověka znetvořit..." pomyslel jsem si. Celé její tělo se třáslo a její oči vyjadřovaly zvířecí strach. Na krátký okamžik mi bylo té ženy líto. Zahodil jsem destruktivní soucit a třikrát jsem zhasl a rozsvítil baterku. Moje kamarádka začala pomalu přicházet k rozumu. Zatímco ve stanu seděla ve spacáku a tiše kňučela, absolutně odmítala spát. Po hodině uklidňujících rozhovorů se mi podařilo vytáhnout kamarádku ze stanu, abych viděl, co ji dokáže tak vyděsit. Ukázalo se, že vše bylo banálně jednoduché. Poryvy větru shodily její židli, která stála dva metry od stanu. A v nočním tichu, kdy je naše myšlení zúženo na hranice stanu, mozek zkresluje skutečný svět k nepoznání. Kreslí si do hlavy strašlivé příšery a monstra, vždy napadají a trhají lidské maso na kusy, cákají krví. Zkreslené vědomí vytrvale tvoří extrémní, nekontrolovatelný strach, který ničí lidskou psychosomatiku na buněčných úrovních. Přítel mi dnes ráno řekl tento strašidelný obrázek. S východem slunce se celý prostor kolem nás opět rozzářil pestrobarevnými barvami přírodní palety. Rosa na trávě a listí stromů zářily jako diamanty. Šarlatové svítání potěšilo srdce. Ranní chlad vzrušoval nahé tělo a naplňoval ho žízní po životě. Chtěl jsem skákat, běhat, plavat, smát se a prostě si užívat života. Můj přítel se nějak vyškrábal ze stanu. Krása přírody ji netěšila. Vyčerpaná svým imaginárním strachem byla letargická a nudná. Zahalená do teplého županu seděla tiše v nešťastném křesle, které ji té noci tak vyděsilo, a popíjela ranní kávu. Tu noc zažila velký emocionální šok. Polovina nádherného dne byla věnována obnově mých duševních a fyzických sil..