Osobní hranice jsou subjektivní oddělení našeho vnitřního světa od vnějšího světa. A to je právě struktura, která nám pomáhá „nerozpustit se“ v druhých lidech. Pojem „osobní hranice“ je často chápán pouze ve filištínském smyslu, jako jakýsi „plot“, s jehož pomocí se mohu izolovat od ostatních jedinců, aby mi nebyly „vzaty“ prostředky. Zatímco zdravé hranice jsou zaměřeny na to, aby komunikace byla kvalitní, naplňující a příjemná, zdravé psychologické hranice jsou především flexibilní hranice. To znamená, že se přizpůsobují sociálnímu kontextu, ale zároveň umožňují jedinci jasně poznat a vyjádřit své vlastní potřeby. A co je neméně důležité, zdravé osobní hranice jsou jednou ze součástí zdravého sebevědomí (jedná se o otázku „jak se mít rád“? V první řadě si všímejte, jaké osobní hranice máte a zda je máte všechny) Pokud jsou hranice slabé nebo velmi přísné, nastávají potíže v komunikaci: konflikty, neschopnost nebo neochota budovat blízké vztahy Slabé hranice. To je případ, kdy se při komunikaci s druhými lidmi v nich člověk rozplývá, ztrácí sám sebe. Zvláště pokud se subjektivně zdá, že ten druhý je nějakým způsobem „lepší“. Takový člověk rozumí a cítí všechny kromě sebe. Zde vznikají problémy, jako je nedostatek vitality a energie. Také slabé osobní hranice se projevují neschopností sblížit se s druhými lidmi. To znamená, že v intimitě člověk ztrácí sám sebe, své „já“, své zájmy, svůj osobní prostor. Například: člověk nemůže odmítnout pomoc, ačkoli ve skutečnosti není připraven pomoci kvůli nedostatku času nebo se o to nijak zvlášť nezajímá. Dalším ukazatelem slabých osobních hranic je strach. Strach z odmítnutí, strach z konfliktu, být špatný, sobecký Když má člověk vnitřní oporu, vlastní názor, postavení a v důsledku toho zdroj, nebude ho hledat ve vnějším světě a podle toho i on. se tolik nebojí, na rozdíl od člověka, se kterým nemá žádné osobní hranice, protože neexistuje žádná závislost na názorech ostatních lidí. (Přitom nepochybně existuje úzký okruh blízkých lidí, jejichž názor je důležitý) Pevné hranice. Kupodivu je to druhý extrém porušených hranic. Tvrdé hranice vytvářejí pevnou bariéru pro svět. Zde je naopak jasné sebevědomí, ale člověk nerozumí ani necítí ostatní. Čili člověk se spoléhá pouze na sebe a je mu absolutně jedno, co si o něm myslí nejen ostatní, ale i blízcí. V některých záležitostech dokonce pomáhá například dosáhnout vytouženého cíle. To má ale negativní dopad na vztahy, kde je potřeba druhému naslouchat a cítit ho. Člověk s pevnými hranicemi nikdy nesdílí se svým partnerem své pocity, sny, touhy. To bolí. („Nechci tě zatěžovat, tak nenarušuj mé hranice“, „Nepleť se do mého světa, nedotýkej se mě“ atd.). Takové vztahy přirozeně nemohou existovat dlouho. Výjimkou jsou spoluzávislé vztahy. (což je již destrukce). Slabé hranice se objevují u těch lidí, kteří byli v dětství často napomínáni a nesměli vyjadřovat své názory a postoje. V období „já sám“ (věk 3 roky) takové dítě zpravidla nesmělo udělat volbu, která by umožnila cítit jeho tělo, jeho touhy. V dospělosti se takové dítě „ztratí samo sebe“, „rozplyne se v jiných lidech“. A častěji to pak jde do druhého extrému – stanovení příliš přísných hranic a „zapomeňte na všechny, myslete jen na sebe“. Stává se, že člověk zůstává jen ve slabých hranicích nebo jen v přísných. Nebo unavený z jednoho extrému. jde k jinému. Tyto dvě možnosti nejsou v žádném případě normou, zdravé hranice jsou tedy o rovnováze. Tedy v první řadě. člověk naslouchá sám sobě a poté komunikuje s ostatními: komunikuje snadno, může odmítnout, přestat komunikovat, rozhodovat se,.