Nastal okamžik, kdy uvolníte dlaň a pustíte jeho ručičku. A při pohledu na jeho vzdalující se záda, pokrytá zbrusu novým batohem, spolkli knedlík stoupající jim v hrdle. Neúspěšně jsme se snažili pochopit, když dokázal tak rychle vyrůst z malého overalu pro panenky v téměř dospělý společenský oblek? Pro mnohé rodiče tento den kromě radostného vzrušení, které je na začátku každé nové životní etapy celkem pochopitelné, vyvolává úzkost, jejíž povaha jim není zcela jasná. Tato úzkost se snaží „objektivizovat“ něco jednoduchého, zřejmého, něco, co lze snadno zlepšit a napravit. Už po sté kriticky zkoumáme naše dítě, jestli má košili zastrčenou v kalhotách, zavázané tkaničky nebo mašle, neporušenost kytice v rukou, přítomnost penálu v batohu. Nadšení však nepolevuje ani v případě úspěšné realizace všech těchto bodů. Nedochází k volnému vydechování, není cítit, že je zkouška složená. Protože to tak není. Zkouška právě začíná a my to víme. Začátek školního života je pro rodiče opravdu jakousi zkouškou. Toto období se v mnoha rodinách stává krizí. To je doba, kdy naše úžasné dítě samo, bez nárazníku v podobě rodičů, přichází poprvé do kontaktu se společností. A bojíme se jeho selhání, které odhalí naše rodičovské chyby. Příprava dítěte do školy totiž není jen poslat ho do přípravných tříd, koupit uniformu a vzbudit ho 1. září v sedm ráno. Školní připravenost je výsledkem předchozích sedmi let života. Je dostatečně zdravý a fyzicky silný, aby zvládl školní zátěž? Hrál dost her na hraní rolí, aby mohl nyní úspěšně budovat sociální interakce? Učili jsme ho lekce o hranicích natolik dobře, že je nyní schopen přijmout a dodržovat pravidla? Ujistili jsme se, že učitel, jehož osobnost se bude promítat do celého života dítěte, je osobou, které důvěřujeme? Vyživili jsme ho svou péčí, láskou a přijetím natolik, že ho případné konflikty se spolužáky posílí a nezlomí? Ať už si to uvědomujeme nebo ne, škola jako lakmusový papírek odhalí výsledky naší rodičovské práce. Není však vůbec nutné, aby se z první třídy stal rok trvající soudný den! K tomu dochází, pokud ze zvyku i nadále neseme plnou zodpovědnost za své dítě, aniž bychom se s ním o ni dělili. Když říkáme a cítíme se jako „ŠLI jsme do školy“. Sedm let, začátek školy, je extrémní bod, kdy je velmi důležité rozdělit „MY“ na „JÁ“ a „ON“. „Jedli jsme“, „Spali jsme“, což bylo vhodné a tak organické před sedmi nebo šesti lety, se nyní stává traumatizujícím pro oba. Je to ON, kdo chodí do školy, a my ho doprovázíme. To je začátek (pokud jsme to nezačali dělat již dříve) fáze, kdy je potřeba začít postupně přenášet do jeho malých ručiček odpovědnost za jeho život jim úměrnou. Jinak budou všechny jeho obtíže vnímány jako naše porážky. Jakýkoli projev jeho selhání nás dožene k pocitu viny a hanby... a odrazí se zpět do dítěte s naší nespokojeností a hněvem. Mezitím dítě opravdu potřebuje podporu rodičů. Je velmi důležité, aby doma cítil oporu, aby se dokázal vzpamatovat ze všeho, co se mu ve škole děje. Místo toho se škola a rodiče často spojí do koalice a dítě zůstane samo s pocitem křivdy. A teď se stává oním nárazníkem mezi rodiči a společností, který ukazuje úspěch nebo neúspěch jednoho i druhého. Paradoxem toho, jak se z této situace dostat, je, že jen tím, že se rozejdete, můžete zůstat spolu. Pouze vymezením odpovědnosti je možné zůstat na straně dítěte. Vaše dítě chodí do školy, aby tam řešilo své problémy. Čeká tam na něj učitel, který musí splnit své!