„Vnitřní dítě“ je obraz v duši dospělého, metafora, která popisuje nevědomou část naší osobnosti, která nese zkušenost, otisk dětství. Uzdravení vnitřního dítěte je hluboce transformační práce, v jejímž důsledku ho nejen poznáme a spřátelíme se s ním, ale také zjistíme, jaká traumata a zážitky nám brání žít, přijmout zraněnou část své duše a v jistém smyslu ho uzdravit. Stále je v nás to malé dítě, které hledá naše skutečné potřeby, které mají být uspokojeny, bezpečné místo pro nás, kde můžeme být slyšeni a přijímat bezpodmínečnou lásku. A proces hojení začíná tímto uznáním. Je důležité pochopit, že již nepotřebujeme hledat podporu a potvrzení lásky u těch, kteří nám možná kdysi v dětství způsobovali bolest – ať už jsou to naši rodiče, bratři, sestry, významní dospělí, nyní si to můžeme zcela dát. otočení dovnitř. Cvičení „Uzdravení vnitřního dítěte“ jsem poprvé absolvovala na školení vůdců v roce 2015 v Cheboksary a poté během školení na Institutu praktické psychologie Imaton v roce 2018 v St. Petersburgu. Pocity byly neuvěřitelné - tolik něhy, empatie a lásky se zrodilo v mém srdci k té malé holčičce. Prostřednictvím této praxe jsem dal své mladší subosobnosti hodně péče a bezpečí, péče a porozumění, podpory a pocitu důvěry ve svět. Nedávno jsem na toto téma četl knihu od Stephanie Stahlové „Dítě v tobě musí najít domov“ a znovu se objevila otázka důležitosti tohoto tématu. Téměř všechny psychické problémy jsou podle autora spojeny s neuspokojením jedné nebo více základních potřeb: * Potřeba náklonnosti * Potřeba nezávislosti a bezpečí * Potřeba pozitivních emocí (radosti) * Potřeba uznání a respektu ( vlastní důstojnost) Proto pokaždé, když jsme naštvaní, přetížení, ustrašení nebo naštvaní, vstupují do hry základní potřeby, respektive jejich nespokojenost. Rozvoj harmonického a klidného stavu „vnitřního dítěte“ je cestou k duševní pohodě a osobní integritě. Kde začít tuto cestu? 1. Primární důvěra. Aby vnitřní dítě mohlo důvěřovat světu, lidem a sobě, musíme vytvořit bezpodmínečný prostor podpory a lásky, aby bylo slyšet bez kritiky nebo odsuzování. 2. Ověření je to nejtěžší (konflikt loajality). Se vší láskou a vděčností vůči našim milujícím rodičům a jejich úsilí při naší výchově musíme pochopit, že nebylo v jejich silách a schopnostech udělat vše správně. Rodinné normy a hodnoty v nás vytvořily různé přetrvávající postoje, které nám brání posunout se v životě kupředu a vyrovnat se s určitými obtížemi. „Pěkné“ zahanbování, ignorování, nějaký trest, nepopiratelné příkazy za účelem výchovy, opuštění, je třeba uznat jako fakt, který někde hluboce zranil naše sebevědomí a duši. A pokud budeme jako dospělí nadále vnímat své rodiče jako ideál, nedokážeme se zdravě oddělit a těžko pak budeme hledat vlastní cestu životem. To znamená, že realistická představa rodičů s jejich + a - není v rozporu s hlubokou náklonností. Můžeme je milovat a oceňovat a nemusí být bez hříchu a bez viny. 3. Přijetí všech svých pocitů. Hněv, vztek, strach, agrese – máme právo je prožívat, všímat si jich, dovolit si je, být s nimi a nějak bezpečně interagovat. Když má člověk malý kontakt se svými skutečnými pocity, pak nemá žádný kontakt se svými potřebami. 4. Po hněvu přichází bolest a smutek. Pokud jsme obětí, můžeme truchlit nad touto zradou, nad tím, co mohlo být, nad našimi sny a aspiracemi, nad našimi nenaplněnými rozvojovými potřebami. Přijměte vše tak, jak to je. V opačném případě může nastat hluboký pocit viny a následně stud, za kterým se bude skrývat pravé „já“. A vyjde najevo falešné „já“. Pak se znovu budeme nadále neslyšet a ignorovat se stejným způsobem,»!