Možná, ale co už - jsem si jist, že existují tací, kteří snadno přijmou, že jejich kreativita zůstává na úrovni koníčka, který bere peníze a Na konzultace ke mně ale často nechodí ti, kteří se často trápí výčitkami nad tím, že nikdo nepotřebuje jejich kreativitu, ubírá čas od práce, která je stále velmi potřebná lidé to opravdu potřebují, aby dostali zpětnou vazbu od významných druhých. Obávají se neuznání jako katastrofy a snaží se měřit každý detail svých aktivit Pamatujete si, když jste byli dětmi? Pamatujte, že tehdejší stav při tvoření – kreslení, skládání, zpěv, tanec – byl stejně přirozený jako hraní si s panenkami nebo auty. A neexistovalo oddělení mezi hrou a kreativitou – děti to dělají ve stejnou dobu a s radostí, a tak člověk vyroste a začne si na vědomé úrovni vybírat, co bude dělat. Bohužel často vzniká dilema mezi tvůrčím projevem sebe sama (ptá se duše) a praktickou účelností toho, čím člověk tráví čas. Poznání... je pro mnoho lidí lákavý stav. Lidé, kteří trpí jeho nedostatkem, ke mně často přicházejí s žádostí o pomoc. A dnes se chci podělit o charakteristické rysy, které je spojují Za prvé, touha prosadit se na úkor druhých, jednat s ostatními, jako by si nebyli rovni. Tady je famózně překroucené, jak si člověk vysvětluje svůj postoj k lidem kolem sebe. Přesto za nánosy toho, jak každého respektuji a chápu, je vidět knír švába přemrštěných ambicí. Člověk se považuje za zavázán stát se nějakým způsobem lepším než ostatní. To se stává jeho posedlostí, která způsobuje utrpení kvůli neschopnosti si to uvědomit. I když je kolem takových lidí vstřícné a přátelské prostředí, člověk trpící nedostatkem uznání svého talentu je stále nepovažuje za zajímavé, hodné respektu. lidé . Od kreativních „trpitelů“ můžete slyšet fráze, kterým nikdo nerozumí - to, co ho zajímá, není dáno jiným lidem k pochopení, je na tomto světě úplně sám a tak dále. Zvláštním způsobem nesprávní lidé, nesprávné oblasti činnosti, nesprávné koníčky, nesprávná práce, nesprávní rodiče, nesprávní kolegové v práci, nesprávní přátelé... A zde se dostáváme k druhému charakteristickému rysu lidí, kteří nenašli společenské uznání a ti, kteří se tím trápí - to jsou potíže se schopností odmítnout, říct „ne“ Zdá se, že ty lidi, se kterými se den co den stýkáš, nemáš rád – tak to rozpusť prostředí a naverbovat dalšího. V reakci na takové mé provokativní návrhy tito klienti klesají a rozhazujíce rukama přiznávají svou vlastní bezmocnost odmítnout komunikaci s těmi, kteří pro ně nejsou zajímaví, proč by nemohli? Vzdělání to nedovoluje. Ach, to je výchova! Pokud dovolíte, pokud jde o vzdělání, budu citovat řádky, které napsala jedna z mých klientek o tom, jak se rozhodla vztahovat ke svému životu a výchově: Naučte se milovat, dokud je čas, protože na to něco je. A raději odhoď břemeno, Vždyť to, co se stalo, už pominulo... Za třetí, zvláštní postoj, že musím něco udělat. Přispívá k tomu vojenská minulost našich prarodičů, kdy na malování na plátno nebyl čas – byl tu naléhavý úkol přežít. I když pro ty, kteří chtějí tvořit, není válka překážkou a během Velké vlastenecké války vzniklo mnoho krásných uměleckých děl Samozřejmě, že výběr je na vás a netrvám na žádné jedné možnosti. Chci jen, abyste to udělali, pamatujte na to, že samotný akt stvoření dává člověku tak mocnou energii, že ji pak může vynaložit na jiné účely. Stvoření, která jsou dokončena, jsou obzvláště nabitá důvěrou. Zveřejněte to online, pochlubte se svou prací a buďte v klidu, jak bude přijata. Co je například špatného na tom, být klasifikován jako grafoman? Bude to pro vás osobně chladnější nebo teplejší? Odpověď nebude záviset na cíli.