Je známo, že lidé se nestávají jen psychology. Studium na psychologa znamená v první řadě poznat sebe, své vzorce chování, které jste si během let vypracovali, vidět postavené zdi a ploty, které vám brání dívat se na svět a interagovat s ním, naučit se své metody obrana a útok, způsoby kontaktu s jinými lidmi. Šel jsem si tedy nejprve pomoci sám. Jak se říká: nejprve zachraň sebe a pak pomáhej druhým. Tato myšlenka mě stále drží. Objevil jsem v sobě apatii: nic jsem nechtěl a cítil jsem se špatně, zmrazení pocitů mělo určitou hranici. Tělo samozřejmě reagovalo a signalizovalo, že se děje něco nevhodného. Bylo cítit dno. Chtěl jsem s tou zátěží konečně něco udělat. Hledal jsem a nenašel nic, co by rezonovalo. A pak mě našel samotný Gestalt. O tomto směru v psychologii jsem už dříve slyšela, ale nikdy jsem si nemyslela, že k němu dojdu. Tato zpráva obsahovala vše, co jsem potřeboval: o mně, o mé budoucí profesi a o skutečném zaměstnání – vše, co mi chybělo a co jsem opravdu chtěl. Od té chvíle se vše začalo točit. Bylo léto 2014. Samozřejmě jsem se zpočátku „léčil“ sám. První fáze zahrnuje seznámení s metodou a přijetí terapeutické pomoci ve skupině. Rok a pět tří dnů mě zahřálo a ukázalo mi, že je možné získat novou profesi – takovou, která se mi vždy líbila, byla blízká a inspirativní. Cítil jsem se sám sebou a uvědomil jsem si, že to zvládnu. Začal pro mě nový život: šel jsem na osobní terapii, rozhodl se dále studovat jako profesionál a poznat sám sebe jako člověka, jednotlivce. V tomto bodě může vyvstat otázka: neznal jsi sám sebe dříve? Samozřejmě jsem se v sobě trochu znala :), ale byla to psychoterapie, která mi pomohla tak jasně a vědomě pochopit sama sebe, vidět, slyšet, cítit. A myslím, že tento proces je docela dlouhý. Pokaždé, když se v životě potkám s kolegy, kouči, klienty, prostě lidmi, setkávám se se svými reakcemi, omezeními, silnými stránkami své osobnosti – neustále se o sobě dozvídám něco nového. To vše mi pomáhá jako psychoterapeutovi neupadnout do svých procesů při práci s klientem, pochopit a přijmout obtíže svého klienta, nevnucovat si své porozumění, důvěřovat pocitům, věřit, podporovat. Je tam taková krásná a živá skica o tom, jak k nám klient přichází s otevřenou ránou a terapeut už má jizvy. Terapeut už ušel kus cesty se svým psychologem, zašíval a tišil jeho rány. Má prožitek kampaně, útrapy, zisky, odmítnutí, přiznání, zkušenost setkání se sebou samým, současnost. Ano, žijeme svůj normální život: domov, práce, odpočinek. Ano, v tomto životě se projevujeme s jinými lidmi různými způsoby. Ale často se stává, že naše reakce nejsou vůbec naše, ale „tak to má být“, „měli byste“, „co řeknou lidé“ atd. V práci psychologa s klientem dochází k osvobození od postojů jiných lidí, které byly kdysi potřebné, ale nyní jsou jim velmi blízké. A v tomto smyslu se znovu poznáváme: co mi vyhovuje? Co je pro mě dobré a co ne? Jak by se vám to líbilo a co je k tomu potřeba? Co jsem vlastně já? Když se psycholog poznal, prostudoval si jeho „schémata“, může klientovi pomoci objevit sám sebe, co ho brzdí a co ho podporuje. Může jít až do hloubky, na kterou je klient připraven, a být tam s ním a podporovat ho.