V pokračování tématu krizí přejděme od svetru k dopravě. Pokud mluvíme o krizi jednoduše, pak je to cesta z bodu, kdy už tam nejsem, do bodu, kdy tam ještě nejsem. Krize je „mezi“. Celkově je tedy celý náš život nepřetržitou krizí. Jakmile to tak přestane být, skončí to. Ale v psychologii kontinuita života není krizí. V každém případě takový, který by se dělil do samostatné kategorie. Pojďme zjistit proč. Například tohle je poprvé, co mám plané neštovice. Tohle je krize. Tělo se s tím nikdy nesetkalo, potřebuje se přizpůsobit. Pokud si pak vytvořím protilátky a vznikne imunita, tak setkání s planými neštovicemi (úplně nové) už krizi nezpůsobí. I když k samotnému setkání může dojít za zcela jiných podmínek. A stává se, že i přes nemoc není imunita vyvinutá a pak nás zase ohrožují plané neštovice. Připomeňme si tuto skutečnost zatím a šlápněme trochu stranou. Krize je tedy prostor „mezi“. Ta práce mě už moc nebaví, ale nic nezměním. V manželství je to nesnesitelné, cítím se velmi nešťastná, protože nechci jíst, nevím, jak chci jíst. Nebo já vím, ale moje svědomí mi to nedovoluje. Nebo já vím, ale ten ošklivý druhý se mnou nesouhlasí. A teď je čas vzpomenout si na dopravu. Zdá se mi, že je velmi důležité, kam přesně v krizi „cestujeme“. Jasně jsem to cítil v letadle i v metru. Dostanu se kam chci, ale moje orientace je narušena. Za prvé, teď nemohu jít touto cestou sám (to znamená, že si nemohu vytvořit protilátky proti planým neštovicím). Za druhé, nenajdu cestu zpět, nebudu schopen udělat krok zpět. Lidé procházejí krizí „v letadle“, když náhle a radikálně přeruší vazby s minulostí. Někdy beze slov, bez vysvětlení. Dnes jsem byl tady a zítra tam. Zdá se mi, že to není nic jiného než únik z krize. Pak je na novém místě nejprve ignorován a pak znovu padne na osobu. Neodlétejte před planými neštovicemi v letadle. I když od manželky to možné je. A útěk před válkou (čím dříve, tím lépe) je někdy jediná šance, jak zachránit život. Vše tedy závisí na kontextu. Čím více vnitřních faktorů je v naší krizi, tím je vhodnější ji procházet pomaleji. „V metru“ je snazší vrátit se zpět, zkoušet malé kroky, provádět změny jednu zastávku po druhé. A tak se velmi brzy, zvláště pokud se alespoň občas projdete po povrchu, bude mapa metra překrývat s mapou země. Ale řeknu vám, tato cesta je nudná. Algoritmické. Někomu to však bude vyhovovat. Pro ty, kteří jsou zvyklí myslet „když-tak-jinak“. Dalším problémem je, že zatímco jdete pod zem, zatímco stoupáte... Ukazuje se, že chůze by byla mnohem rychlejší. Muž o tom ale neměl ani tušení. Jsem zvyklý, že je vše jednoduché a řídí se šipkami. „V metru“ v krizi můžete uvíznout na dlouhou dobu a pendlovat tam a zpět. Ve filmu „Dlouhé sbohem“ zůstal hrdina v takových úmlcích žít v krizi. Ale v metru si můžete dát pauzu, když jste unavení z chůze, a získat nějaké prostředky. "Pěšky". Nejúčinnější způsob v tom smyslu, že je velmi dobře vidět, co je kolem. Je snadné změnit směr nebo obejít překážku. Rychlost vnímání toho, kam jdu, naprosto odpovídá rychlosti pohybu, dokonce mám čas přemýšlet, proč tam jdu a od čeho odcházím. Všechno by bylo v pořádku, ale je to velmi pomalá metoda. Pěšky z Petrohradu do Moskvy to bude trvat dlouho a pak také uvíznete v krizi. A někdy je to i nebezpečné. Něco jiného je chodit po městě a něco jiného na temné dálnici. "Pozemní doprava" z minibusu na vlak. Dá se velmi dobře kombinovat s chůzí. A na rozdíl od metra z něj můžete okamžitě vyskočit a je jasné, kam se vrátit. Ostatně cesta jde stejně. Podle mého názoru není krize, která prošla, charakterizována tím, kde jsem nakonec skončil. Nepřijetí do požadované stanice. Ne nová práce, nový vztah nebo jiné změny. A vědomí toho, jak přesně jsem toho dosáhl, jak jsem se na této situaci podílel, jakým druhem dopravy jsem sem přijel. Co mě hnalo.