– Nemůžu cestovat bez manžela (ale spolu to nezvládneme, on nikam nechce). Nemůže zůstat sám, nebude si moct sám prát, ani uvařit jídlo – Když bude chtít jíst, když potřebuje čisté oblečení, tak se to naučí – No, když něco rozbije , tak to bude moje chyba.**** – Syn sedí doma, nechce pracovat, co mám dělat – Přestat dávat peníze, přestat krmit – Nevěřím, že to pomůže. Je mi ho líto.**** – Dcera nemá manžela, je sama s dítětem, v práci neplatí dost. Pomáhám s penzí a nechávám jen velmi málo pro sebe. Navrhuji, aby změnila práci - ale bojí se něco změnit, bojí se pohovorů - Přestaň dávat peníze - Co když to nepomůže, budou mít hlad klientů pravidelně. Řešení je na povrchu, ale jsou tam obavy, lítost, pochybnosti A já tyto zkušenosti chápu. Sám jsem měl podobnou situaci. Máma byla vždy pod otcem, „tišší než voda, nižší než tráva“. Opravdový zbabělec, řečeno na rovinu. A teď mají on a jeho otec další problém. Máma si stěžuje, pak se zeptá a pak požaduje, abych jako nejstarší syn promluvil s otcem, trochu mu rozumně namluvil a případně ho zastrašil, aby se s matkou v jedné věci setkal na půl cesty. Ale ona sama se ještě neodvážila s ním o tom mluvit, bála se, nevěděla jak. A musím své matce pomoci, podpořit ji, dát svého otce na její místo, pokud utlačuje tu „chudou“ matku, nejsem necitlivý hlupák, měl jsem o ni strach. Někdy její stížnosti pronikly tak hluboko, že se natáhla ruka, aby zavolala svého otce. "Musím, musím, musím!" praštilo mě to do hlavy. Ale taky jsem měla pochopení, že se maminka musí učit sama – komunikovat, sdělovat svůj názor, řešit konflikty (pokud jsou samozřejmě bez napadení). Proto jsem její požadavky jemně sabotoval, pomáhal jsem jí naladit se na konverzaci, navrhoval jsem, jak by se to dalo provést, protože jsem si uvědomil, že ode mě nemůže dostat konkrétní činy (a pravděpodobně si myslel, že vychovala syna, od kterého to nemohla očekávat pomoc ve stáří) - ale matka nakonec šla a udělala vše sama - vyjádřila svůj postoj, prodiskutovala to a od otce dostala odpověď, kterou plánovala. A pak se jako malá holčička ozvala a pochlubila se svou odvahou a výsledkem rozhovoru. To samozřejmě neznamená, že nyní bude o všech dalších otázkách rozhodovat sama. Pravděpodobně zavolá víckrát a na něco se zeptá. Má ale stále úspěšnější zkušenosti s nezávislými kroky. Budu se na něj spoléhat v dalším sabotování jejích požadavků, takže zasahuji do jejího vztahu s jejím otcem. Co když se nikdy nerozhodla oslovit svého otce a promluvit si? No, zůstala bych u svého „rozbitého koryta“. Ty a já máme bohatou představivost. Podle mého názoru by v takových případech mělo být klíčové něco jiného: 1. Vztahy mezi dospělými a dospělými.2. Sundejte z hlavy korunu Zachránce (neboli ochrannou slepici) a nechte toho člověka jít do vlastního života Ale, tohle jsou moji rodiče Ale, tohle je otec mých dětí! De iure - dítě (rodič, manžel) je de facto dospělý, který se rozhodne žít přesně takto A co – vůbec nepomáhat, nepodporovat dospělého a pomáhat dospělému „dítěti“ (? nebo rodič „dítě“, manžel „dítě“) se od sebe liší. Co myslíš??