Od autora: Pojďme prozkoumat provokaci Tréninky pro motivaci k dosažení úspěchu jsou mezi vedoucími organizací velmi žádané a praktikujícím psychologům přinášejí značný zisk. Vznikla tak příznivá situace pro rozvoj nových a nových přístupů k teorii motivace a způsobů motivace zaměstnanců, což vedlo k myšlence využít metodu provokativní terapie v praxi práce se skupinami zaměřenými na zvýšení výše uvedené vlastnosti.. Po analýze existujících názorů na provokaci Jako metoda v psychoterapii předpokládáme, že použití metody provokativní terapie vede k pozitivním výsledkům ve zvýšení motivace člověka. Náš názor vychází z toho, že provokace znamená rozvoj asertivního chování u klienta (mobilizace obrany ega) a následně zvýšení motivace k dosažení úspěchu. Objasnění problematiky efektivity využití provokativní terapie v motivačním tréninku prohloubí a rozšíří znalosti o mechanismech, které přispívají k jejímu zvýšení, a zároveň doplní nácvik skupinové práce se zaměstnanci v organizaci Existuje několik definic provokace. Například „Russian Explanatory Dictionary“ od V.V. a Lopatina A.E. definuje provokaci jako „podněcování někoho k jednání, které pro něj může mít vážné následky“. Slovník cizích slov uvádí několik definic provokace: Provokace (latinsky provocatio - zrádné chování, podněcování, navádění k jednání, které mu zjevně škodí; Umělá stimulace jakýchkoli příznaků nemoci. Provokace - akce nebo série akcí s cílem vyvolat odezvu jednání/nečinnost vyprovokované osoby (osob) zpravidla s cílem umělého vytvoření obtížných okolností nebo následků pro provokovanou osobu (osoby) studuje psychologie a sociologie ve druhém případě se definice provokace jako způsobu vzbuzení příznaků onemocnění hraničí s medicínským termínem „iatrogenní“, tedy bolestivé poruchy způsobené nesprávným chováním lékaře (nedbalé konstatování závažnosti a špatné prognóze onemocnění, dát pacientovi možnost seznámit se se zdravotnickou dokumentací, příběhem o špatném výsledku obdobného onemocnění u jiného pacienta apod.). Použití provokace v psychoterapii je „iatrogenika se znaménkem plus“, protože provokace vede k odhalení příznaku duševní choroby s jejím následným vyléčením Provokační metodu aktivně využívají různé školy psychoterapie a tato metoda se často ukazuje jako nepostradatelná při práci s nejobtížnějšími případy. Milton Erickson, jeden z největších psychoterapeutů dvacátého století, vyvinul metodu klinické hypnózy, později nazvanou ericksonovská hypnóza. Erickson velmi často používal provokativní metody, zadával pacientům paradoxní úkoly a dosahoval výsledků, které byly úžasné v rychlosti a efektivitě. Například klientovi, který si stěžoval na epileptické záchvaty, které se mu staly, jakmile usedl za volant auta, Erickson navrhl, aby si oblékl bílý oblek a po usednutí za volant vyšel ven a v určitých intervalech si lehnout do hlíny, pokusit se v sobě vyvolat záchvat V popisech tvorby M. Eriksona najdeme mnoho klasických příkladů využití provokativních vlivů „ve prospěch“ klienta, ačkoli klientovi samotnému i jeho okolí mohlo Eriksonovo jednání připadat absurdní až posměšné chování klienta na základě několika předpokladů: 1. lidské chování je vzorované, jakákoli změna tohoto vzorce ovlivní jejich pohodu a komunikaci s ostatními lidmi;2. vzorce chování jsou brzy posíleny jejich odpovídajícími tokyzpětná vazba, která je generována novým chováním;3. Je zbytečné zkoumat původ problému, abychom dosáhli hluboké a trvalé změny;4. model světa a jeho chování jsou propojeny takovým způsobem, že změnou chování můžete mít přímý vliv na jeho stavy a koncepty, a pokud změníte něčí vzorec chování, stav tohoto člověka se nějak změní. Pokud se to pro něj ukáže jako výhodnější než starý stav, pak zřejmě využije nové chování k tomu, aby přijímal z vnějšího světa a ostatních lidí a vyvolával vnitřní reakce nutné pro toto chování. Je to terapeutická intervence a je účinná, protože u klienta vyvolává chování, které je pro něj vlastně efektivnější a přínosnější. Existuje mnoho způsobů a způsobů, jak se lidé adaptují, poznávají svět kolem sebe a uzdravují se. Jedním z důležitých způsobů je podat pacientovi provokativní výzvu, které se nemůže vyhnout. A pokud na sebe vyvoláte i konstruktivní hněv, zotavení se dostaví rychleji. Konstruktivní hněv na sebe (s pomocí terapeuta) je silnou motivací k uzdravení. Hlavním úkolem terapeuta je vyzvat pacienta, samozřejmě v rozumných mezích (tato problematika se probírá na poradě lékařů), aby ho vyprovokoval k novému typu chování, spíše než „bojovat“ s problémy; vyhnout se jim“ je v takových případech nejvhodnější. Od prvních schůzek s pacientem je proto velmi důležitá otázka, do jaké míry lze pacientovu reakci na výzvu přinést. V naší léčbě se snažíme u pacienta vyvolat určitý typ hněvu na sebe. Mnoho lidí se na sebe zlobí, spáchá sebevraždu nebo dělá méně hrozivé, ale neméně mysl vzdorující věci; Takový hněv si vůči sobě nepřipouštíme. Snažíme se vytvořit hněv, který lze obecně popsat jako „Dost už!“ nebo „Takhle už nemůžu!“ nebo „Dost je dost, mám dost svých činů, potřebuji změnit můj život." Takové podráždění vede pacienta k touze „přijít k rozumu“. V rozhovoru mi jeden vysokoškolák řekl: „Snažíš se nějak abstrahovat mé myšlenky. Tohle je vtipné! Musím se vyléčit, nic víc!" Zdá se, že jde o nejčastější a nejžádanější reakci, kterou by měl terapeut vyvolat. Hlavní pozicí provokativního terapeuta je přijmout klienta samotného, ​​aniž by akceptoval jeho chování. Během provokativní terapie (PT) lze u klienta vyvolat 5 typů chování: Afirmativní chování. Farrelly vysvětluje tuto pozici takto: „Lidé si nechají otírat nohy, předstírají, že jsou rohožkou, a když je provokujete, vydávají lidské zvuky.“ Jinými slovy, je vyvoláno asertivní chování – namísto „nafukování balónku“, tzn. Vzbuzením důvěry v klienta provokativní terapeut podněcuje negativní postoj klienta k sobě samému. A klient se musí prosadit Realistická a přiměřená sebeobrana – test psychosociální reality – klient si „vyzkouší“ vzorce chování v reálném životě, naučí se „co je co“. „Pokud se vám nelíbí, co dostáváte, změňte to, co dáváte,“ říká Frank Farrelly Pozitivní zpráva – demonstruje vřelost, přátelskost, lásku ke klientovi Použití PT je možné téměř bez omezení. Věk klientů se pohybuje od 2 do 93 let a dále. PT je účinná u psychóz, sociopatie, poruch osobnosti, alkoholismu, drogové závislosti; lze použít k léčbě zločinců s duševními poruchami, vrahů, násilníků, maniaků atd. Jediným omezením je „ideální“ klient nebo katatonní schizofrenie Technika „paradoxního záměru“ Viktora Frankla, vyvinutá ve 30. letech v rámci logoterapie, je všeobecně známá. Účelem této techniky je „rozsekat, roztrhat, obrátit naruby“ začarovaný kruh, do kterého se pacient s fobiemi, obsesemi či jinými obtížemi dostává..