Ztráta, smrt milovaného člověka, je to nejhorší, co může člověka potkat. Obrovský smutek, váha, kterou je třeba zvednout a vydržet po značnou dobu. ODLOŽIT. PROŠLA. Nebo - buďte touto zátěží rozdrceni po zbytek svých dnů. Je zřejmé, že člověk v tomto období nutně potřebuje odbornou pomoc. A je také zřejmé, že úloha psychoterapeuta je zde nesmírně obtížná. Navíc na všech úrovních – na úrovni chování – co dělat, když se nedá nic dělat? Na kognitivní úrovni – jak porozumět smrti? V emocionální rovině – jak se vcítit do toho, co je nesnesitelné? A co je nejdůležitější, jak můžeme pomoci člověku, který utrpěl ztrátu, vrátit se živý a zdravý do reality? Sigmund Freud: Jakou práci vykonává smutek? ... průzkum reality ukázal, že milovaný objekt již neexistuje a realita vyvolává požadavek odebrat veškeré libido spojené s tímto objektem. To znamená, ROZEJTE se s ním. A rozluč se nejen s ním, ale s jeho láskou k tobě... A se svou láskou k němu, naplňující každou jeho i tvou buňku, myšlenku, pocit, čin. Proti tomu se obecně staví zcela pochopitelný odpor, je třeba počítat s tím, že člověk jen tak neopouští libidinové polohy, i když se očekává výměna. Tento odpor může být tak silný, že dochází k ústupu od reality a předmět je držen prostřednictvím halucinační psychózy, která ztělesňuje touhu... Toto stádium prožívání ztráty se nazývá stádium popření. Říká se o ztraceném předmětu - je neustále se mnou! Cítí ho vedle sebe, mluví s ním, každou noc ho vidí ve svých snech. Udržují jeho věci na stejných místech, čekají, až se s ním setkají... Pak postupně, krok za krokem, kapku po kapce, začne do duše truchlícího pronikat realita a on se začne loučit s tím, co bylo ztraceno. Krok za krokem – každou vzpomínkou, každou společnou akcí, každou chvíli společně stráveného času. Každá ze vzpomínek a očekávání, ve kterých bylo libido spojeno s objektem, je pozastavena, získává zvýšenou aktivní sílu a libido se na ní uvolňuje. Je velmi těžké poukázat a ekonomicky zdůvodnit, proč toto kompromisní dílo náročné reality, prováděné na všech těchto individuálních vzpomínkách a očekáváních, provází tak výjimečná duševní bolest. A to je bolest, před kterou nemůžete uniknout – musíte si tím projít, NESTĚTE JI. PROŠLA. Dlouhé, těžké, bolestivé. To je jediná možná cesta k uzdravení, osvobození a návratu do života. Problém je v tom, že v moderním světě, v naší mentalitě, je lidskou přirozeností odmítat bolest, schovávat se před ní nebo vyžadovat prostředky k okamžité úlevě. Při prvních příznacích bolesti, nachlazení, úzkosti se chopíme léků proti bolesti všech druhů a odstínů – od pilulek po alkohol, a v důsledku toho v situaci utrpení nemáme nic vlastního – ani imunitu, ani trpělivost. A v situaci ztráty se člověk snaží zbavit bolesti a předstírat, že neexistuje. A lidé kolem něj, aby se zachránili před bolestí empatie, si s ním ochotně hrají. Pod různými věrohodnými záminkami – nechci mu to znovu připomínat! (jako by mohl zapomenout) - Nechci mu znovu otevřít ránu! (aby to hnisalo bez oblékání) - Pořád si nemůžu pomoct! (protože není nic, co by vám pomohlo – nemáte schopnost snášet svou vlastní bolest, natož sdílet bolest někoho jiného). A zde psychoterapeuti stojí před nejtěžším úkolem – povzbudit člověka, aby prožíval svůj smutek, pohlédl realitě do tváře a postupně, kousek po kousku, se ztraceným předmětem, odtrhl jej od srdce, vyrovnal se se ztraceným předmětem. nenapravitelnost oddělení od něj. Ale následovat svého milého do hrobu se může zdát JEDNODUŠŠÍ. To je opravdu částečně pravda – není třeba se bránit, není třeba bojovat, není třeba snášet nesnesitelnou bolest. Můžete to prostě vzdát a zmizet..