Od autora: Pohádka-příběh, který bude hodnotný pro psychologa při práci s dítětem, které se bojí tmy a pavouci Vhodné i pro rodiče, kteří si to mohou sami číst a diskutovat. Autor-© Bondarovich A.A. Žil jednou jeden statečný chlapec. Byl velmi statečný a nebál se ničeho na světě, kromě dvou věcí - tmy a pavouků. Ten chlapec se jmenoval Sasha a byl to velmi obyčejný chlapec s červenými vlasy a modrýma očima. Chlapec měl mnoho přátel, ale tito přátelé se nebáli tmy a pavouků. Saša se ale bál a nevěděl, co s tím a jak svůj strach překonat. Jednoho večera si šel lehnout a poprosil matku, aby nezhasínala noční světlo, aby tam bylo alespoň trochu světla jeho malý pokoj. Maminka to ale udělala, když všichni usnuli - rodiče, sestra, papoušek i Sašiny oblíbené hračky, kluk chtěl na záchod Chvíli to vydržel a pak se rozhodl sebrat odvahu a jít sám na záchod. Saša vstal z postele, nazul si pantofle a vstal. V tu chvíli cítil, že se velmi bojí – vždyť aby se dostal na záchod, potřeboval se odvážit a projít dlouhou tmavou chodbou. Navíc Sašu vyděsila myšlenka, že na záchodě poblíž žárovky žije několik pavouků. A dítě se nejprve zastavilo, pak zavolal své matce, ale ta spala tak tvrdě, že mu na nic neodpověděla. A Sašovi nezbylo, než sebrat odvahu a překonat své obavy. Tiše otevřel dveře do chodby, podíval se do dálky, ale kvůli tmě nic neviděl. Pak si Sashenka představila, že se proměnil v nebojácného rytíře a jeho strach ze tmy se někam sám vytratil... Odvážně kráčel v nádherné izolaci dlouhou tmavou chodbou, šátral po světle na záchodě a teprve potom byl šťastný a pochválil se za svou odvahu!-Jaký jsem skvělý chlap! - pochvaloval si Saša, - vlastně jako děda není chůze ve tmě tak děsivá. Ale na záchodě ho čekala další zkouška - setkání s několika velkými a hroznými pavouky. Chlapec za sebou zavřel dveře a viděl je, jak sedí na stropě u žárovky, jak lezou sem a tam, sem a tam. Nechci je potkat, jsou tak zlí a hrozní... a já se jich bojím... V tu chvíli pavoučí matka, byla největší a nejchlupatější, zaslechla, co přesně ten chlapec šeptem říká, protože když člověk mluví potichu, pak je to i pro drobný hmyz. Nejlepší, co uděláte, je křičet, hodně nahlas. Pavouk otočila hlavu k chlapci a zapištěla ​​na něj lidskou řečí: „Neboj se nás! Nedotkneme se tě!" Sasha nejprve nevěřil svým uším, ale pak zvedl hlavu a zjistil, že to není jeho fantazie. Pavoučí matka sestoupila pod lampu a svýma lesklýma černýma očima se podívala přímo do chlapcových modrých očí. Chtěl říct slovo, ale veškerá jeho řeč někam zmizela a jediné, co mohl udělat, bylo tiše se na pavouka dívat a poslouchat ji: "Neboj se nás, Sašenko!" Nejsme tak děsiví, jak si myslíte! Jsme velmi milí a nedotkneme se vás! Ve skutečnosti se také vždy bojíme, že nás uškrtíte nebo bolestivě uhodíte koštětem! Buďme přátelé – a pavoučí matka sestoupila ještě níž V tu chvíli Sasha, aniž by od sebe něco očekával, natáhl ruku k pavoukovi a dotkl se prstem jejího těla. A tělo bylo tak něžné a měkké, že se to miminku dokonce líbilo! Kývl na svou pavoučí matku na znamení souhlasu, že budou přátelé, a usmál se A pak se stal naprosto nevysvětlitelný zázrak – Sasha zvedl ruku a dovolil největšímu pavoukovi a jejím dětem sedět na jeho dlani. A z toho, jak rychle lezli, se cítil legrační a lechtivý.... Ráno si Saša nepamatoval, jak moc si spolu v noci hrál s pavouky a jak se pak vrátil do svého pokoje po tmavé chodbě, ale když probudil se, on ?