Vedle této ženy to bylo útulné a klidné, okamžitě přitahovala něco hluboce měkkého, jemného, ​​mateřského. V hlase byl jen smutek, jakýsi hluboký smutek. Je překvapivé, že se přesto rozhodla vyhledat pomoc. Možná proto, že byla starší, jsem okamžitě nabyla pocitu, že se k ní můžu přitulit na rameni, sdílet svá tajemství, žádat o radu... Začali jsme však pohodový rozhovor, říkejme jí tak, byla vdaná za jednoho muže téměř čtyřicet let, i když vztah nebyl vždy jednoduchý. Děti vyrostly a žily svým vlastním životem. Vše se jelo po vyjetých kolejích. Před odchodem do důchodu pracovala žena ve školce - děti ji milovaly, rodiče ji zbožňovali a její vztah se šéfem byl dobrý a vyrovnaný. Dlouhá léta tu byla malá dača, která nás na podzim potěšila svými úrodami, i když malými. Manžel nebyl špatný člověk - nepil, neflámoval, nerozhazoval peníze. Ale podle Iriny měla pocit, že pro něj byla vždy „na posledním místě“. Manžel ji ve všem šetřil a nebylo mezi nimi moc pochopení, prostě si „takhle zvykli“. Zatímco jsem byl více vytížený, nějak na tohle všechno nebyl čas. Ale děti vyrostly, pětidenní pracovní období skončilo a já jsem si začala všímat, že v životě není dost radosti, všechno se zdálo být v pořádku, ale v mé duši byl smutek, žádné uspokojení, žádné štěstí. Začala jsem pomalu plakat, když můj manžel neviděl. V mládí, když se učila ve škole, zpívala a ráda tančila, byla hlasitá, až temperamentní... Jak to šlo bez povšimnutí, kde se vzala z lásky, manžel se jí dvořil, namlouval si ji. V intimním životě se k sobě příliš nehodili, ale netušila, že by to mohlo být i jinak – nebylo zvykem dívkám v této oblasti dávat nějaké znalosti, a tak žily, jak žily. Mlčela, někdy vydržela, někdy ho litovala. Myslel jsem, že je to normální – ona je manželka, kdy to začalo? Kdy si začala všímat této jeho šetrnosti vůči ní? Třeba když se narodilo první dítě. Kvůli stísněným životním podmínkám se rozhodli, že ona i novorozenec budou nějakou dobu bydlet u její matky a on bude každý den přicházet, pomáhat a někdy i pobývat. Vzpomněl jsem si, jak jsem ho jednou vyprovodil a vyšel na ulici s dítětem v náručí. Něco vyndával z kufru auta a ona uviděla potraviny, které si koupil pro sebe. Byly mnohem lepší a dražší než ty, které rozložil a nechal jim s dítětem. Měla jsem se zeptat tady, ale zase mlčela... Před narozením prvního dítěte mi manžel občas něco dal - náušnice, šaty. Ona sama se na nic neptala, bylo to nějak trapné. Poté jí ale přestal úplně cokoli kupovat, dokonce i její matka několikrát kupovala oblečení - už neviděla, co má dcera na sobě. Ale neřekl ani slovo, tak si je nasaďte a ok. Nebylo to všechno příjemné, ale necítila se uražená. Snažili jsme se vrátit do minulosti, do toho stavu, a Irina cítila, že je to spíš otrava. A ne na něj, ale na sebe. A skutečně to nebyl on, kdo ji zpočátku znehodnotil. Ona sama vydržela, mlčela, dovolila, vzdala se z lítosti, z nějakého nepochopitelného falešného smyslu pro povinnost, kvůli abnormální představě o tom, co to znamená být manželkou. Nebylo tušení, jak by to mohlo být jinak, normální. A kromě toho tu bylo ještě něco... Začali zjišťovat, jak se matka chovala k otci. Ne, moje matka byla živá, odhodlaná žena. Všechno v domě bylo tak, jak chtěla. Otec nebyl špatný, ale takový, od kterého dcera nemohla získat ani ochranu, ani útočiště, ani podporu. Irina nebyla v domě svých rodičů zrovna Popelka, ale ani nevypadala jako její matka. Nutili ji hlídat mladší bratry, nutili ji uklízet a kárali ji za špatné známky. A pro mou matku byli bratři vždy na prvním místě a ona na druhém. Irina si vzpomněla, že od své matky často slýchávala: „buď trpělivá“, „nic se neděje, jen si to představuješ“, ​​„jen si pomysli, jaký nesmysl, všechno zmizí samo“ ... „Neměli zvláště mě uráží“ – „byly sovětské časy, tak se tehdy žilo všechno“. Bylo tam docela dost dobrých věcí, nechyběly ani vřelé, upřímné vzpomínky na dětství. Ale zde...