Autor: Vitaly Pichugin Někdy se duše dožaduje rozhořčení, náhle, upřímně. Když mysl ještě nereagovala, emoce jsou již připraveny se přelít. Zdá se, že vím, jak reagovat na situace, ve kterých chci být rozhořčen. Nesnášíte, když vám cizí lidé chytají věci? To se bude líbit málokomu. taky se mi to nelíbí. V šatně fitness centra se tak nějak stalo následující. Po tréninku jsem se oblékal, nebyli tam skoro žádní lidé, vytáhl jsem si věci ze skříňky a rozložil je na pohovku. Miluji, když je šatna volná, není stísněná a není urážlivá, velcí lidé vyžadují prostor. Zatímco jsem si natahoval svetr, obraz se dramaticky změnil. Vidím chlapa, jak se sklání a probírá moje věci rukama. První myšlenka - no, k čemu, všechny pohovky jsou volné, proč se trápit s jednou zaneprázdněnou a stěhovat věci? Byl jsem vnitřně naštvaný a nic jsem neřekl nahlas. A udělal správnou věc. Ukáže se, že muž nevidí absolutně nic. Nevidí mě ani věci na pohovce, takže cítí prostor, než si tam sedne. Je slepý. Zřejmě si zaplaval v bazénu, přišel do šatny s bílou holí, dotkl se rukama zásuvek s oblečením a hledal, kde nechal oblečení. Místo rozhořčení jsem cítil soucit. Neměli bychom být rozhořčení, ale pomáhat. Odložil jsem si věci, aby nerušily nevidomého. Pro mě je to snadné, ale pro něj je těžké hledat jinou pohovku. Jen potřebuji, aby byla situace pohodlná pro něj i pro sebe. Dobře. Představte si, že situace je stejná, jen moje věci stěhuje mladý zdravý kluk, který je líný dojít dva metry k další pohovce, ale chce sedět přímo na této, vedle své skříňky. Je nějaký důvod k rozhořčení? Zdá se, že tam je, ale je to nutné? V prvním případě jde o osobu zjevně zrakově postiženou, jedná se o druhou nebo první skupinu postižení. S takovými lidmi můžete soucítit a pokud možno pomoci. V druhém případě je mladík fyzicky zdravý, ale intelektuálně či duševně je trochu postižený. Stalo se to tak, bez ohledu na důvod, a tady v šatně je příliš pozdě na to, abychom ho vychovávali (léčili), jen s ním sympatizovali. Nemohu vyléčit slepého člověka, stejně jako nemohu vyléčit mentálně postiženého člověka. Je v mé moci pochopit, pomoci a nevstupovat do konfliktu. Máme být pobouřeni? Skutečnost je taková, že je nemožné být lékařem života, nemůžete vyléčit všechno a všechny, a je to sotva nutné. Dovolme světu, aby byl nedokonalý. Pokud je však možné něco udělat, alespoň se nerozhořčit, ale občas pomoci, pak je správné a rozumné to udělat. Co když se mentálně postižený člověk stane drzým, vyhrožuje, útočí? V tomto případě není třeba se pohoršovat, je třeba se bránit, někdy slovem, někdy pěstí na čelo, ale klidně, sebevědomě, úměrně hrozbě. Jak vidíme, rozhořčení není nutné, ani když potřebujete pomoci, ani když se potřebujete bránit.