Případ, který chci popsat, demonstruje situaci korespondenčního dohledu. Terapeutkou je Veronica, 32letá žena, která se v procesu psychoterapie dostala do situace, kdy byly porušeny její hranice. Klient - Robert, její vrstevník, úspěšný, pohledný, urostlý muž, svobodný, má vysoké společenské postavení. Je třeba říci, že již na počátku supervize se ukázalo, že hranice terapeuta a klienta byly „rozostřené“ v počátcích terapeutického procesu. Kvůli „Robertově extrémní zaneprázdněnosti a nedostatku času na zbytečné cestování“ Veronica souhlasila s pořádáním sezení na „jeho území“ – v jedné z kanceláří obsazených Robertem, přestože do svého honoráře zahrnula i placený čas na cestu k Robertovi v kanceláři a zpět se Veronica cítila velmi trapně. Situaci ještě zhoršoval fakt, že Robert byl pro ni velmi přitažlivý. Atraktivní nejen vzhledem, ale i celým svým chováním a způsobem obživy. Veronice, rozvedené ženě, která vychovávala malé dítě, se opravdu líbili, jak sama řekla, „zralé, soběstačné, společensky úspěšné muže“. Veronica se o Roberta zajímala nejen jako o klienta, ale i jako o muže. Čas od času zjistila, že ji sexuálně přitahuje. Veronica věřila, že se dokáže vyrovnat s již tak složitými souvislostmi v terapeutickém vztahu, a souhlasila s terapií s Robertem. V době vyhledání supervize již terapie probíhala několik týdnů. Od samého začátku se to pro Veroniku ukázalo jako těžké. Nejprve se jí dotkl příběh Robertova života, který se velmi podobal jejímu vlastnímu příběhu. Oženil se poměrně brzy. Ale manželství bylo neúspěšné a po nějaké době se rozvedl. Od té doby se Robert nejen že neměl v úmyslu oženit, ale v jistém smyslu se dokonce žen bál. Bál se „jejich odmítnutí nebo manipulace různého druhu“. Veronica podle svých slov z nějakého důvodu „v Robertových očích cítila velmi silnou touhu rehabilitovat ženy“, čímž obnovila jeho víru v možnost spolehlivého vztahu. Za druhé, měla sexuální fantazie o klientovi: "Někdy si myslím, že bychom mohli být dobrý pár." Za třetí, a to bylo pro Veroniku nejtěžší, Robert se od začátku terapie choval sexuálně provokativním způsobem, jako by s ní flirtoval a dělal dvojsmyslné návrhy. Tyto návrhy nikdy výslovně nevyžadovaly sex, ale znamenaly porušení terapeutických hranic. Jednalo se o několik pozvánek na „chatování ne v kanceláři, ale u šálku kávy“, „sejdeme se někde v přírodě“ a „na koncert“. To vše, plus tón, kterým Robert tyto návrhy vyslovil, způsobilo Veronice zmatek. Vždy je odmítala s ambivalencí. V tomto ohledu na supervizi řekla: „Na jednu stranu mi to od Roberta velmi lichotilo a dokonce bych chtěla jít. Na druhou stranu jsem pochopil, že tam terapie prostě skončí. Již tak nesmyslný a někdy zcela „mrtvý“ proces se zcela zhroutí.“ Nemohlo než vyvolat údiv, že Veronica pochopila složitost terapeutické situace a udržovala úplnou psychologickou anestezii vůči tomu, co se dělo. Někdy se zdálo, že ji žádná z událostí v terapii neovlivnila. Věděl jsem však, že Veronica je dosti citlivá osoba a kvalifikovaná specialistka, což ve mně vyvolávalo dvojnásobnou úzkost. Je samozřejmé, že za tohoto stavu v terapii, zejména pokud jde o citlivost obou jejích účastníků k fenoménu hranic a kontaktu obecně, nemohla být terapie paralyzována. Z tohoto důvodu zabíralo vystupování navenek celou dobu terapeutického procesu. To však není vše. Důvodem Veroničiny žádosti o dohled nebylo ani tak povědomí o terapeutických obtížích, jako spíše příhoda, která ho poněkud odradila. Po příchodu na jedno z terapeutických sezení,Veronika Roberta v kanceláři nenašla. Sekretářka ji požádala, aby chvíli počkala „šéf se osprchuje“. Veronika vešla do kanceláře a posadila se na židli. Po krátké době se otevřely dveře do kanceláře z koupelny a vešel Robert. A úplně nahá. Přes Veroničin udivený pohled si pomalu vzal ručník, osušil se a aniž by opustil kancelář, stejně pomalu se oblékl. Potom se posadil do křesla a zahájil zasedání. Nic v Robertově obličeji ani pohledu podle Veroniky nenaznačovalo, že by to, co se dělo, považoval za něco neobvyklého. Veronika byla téměř celé sezení zmatená. Soudě podle popisu jejího stavu byla spíše paralyzovaná než zmatená. Samozřejmě, že ani dříve, ani, zvláště nyní, nemohla být řeč o nějaké přítomnosti. Ve skutečnosti se tato příležitost ve Veroničině zaměření prostě nemohla naskytnout. Právě v tomto stavu Veronica požádala o dohled. Dalo hodně práce obnovit její citlivost k tomu, co se děje. Veronika zcela jasně chápala, že se děje „něco špatně“, ale byla zablokována ve vědomí svých reakcí. Zažít to v terapii bylo samozřejmě nemožné. Veronica se navíc popsala jako „nepřítomná, vzdálená, připomínající si spíše nějaký mechanismus než živou osobu“. Právě z tohoto důvodu jsme se v supervizi zaměřili na proces prožívání toho, co se děje v terapii. Jakékoli pokusy, které jsem udělal, abych pomohl obnovit Veroničinu schopnost uvědomit si, byly nějakou dobu marné. Řekl jsem: „Jaké to pro vás je čelit takovému násilí? Tvůj příběh u mě například vyvolává strach o tebe a sympatie a také touhu tě chránit.“ Zdálo se, že má slova Veroniku překvapila. "Násilí?" zeptala se. Zdálo se, že ji nikdy nenapadlo, že by se taková situace dala takto klasifikovat. Najednou Veronica propukla v pláč a řekla, že se cítí velmi znepokojená. Zaměřili jsme se na to, jak Veronica ve vztahu s Robertem prožívá své hranice. V tomto procesu zmatek a úzkost brzy vystřídal strach, intenzivní stud a bolest. Veronica pokračovala v pláči a řekla, že se cítí velmi zranitelná a vyděšená. Že na každé sezení chodí s neurčitým pocitem hrozby, kterou pro ni setkání s Robertem představuje. Zdálo se, že Veroničina citlivost k jejím hranicím, obnovená v dohledu, uvolnila obrovské množství zkušeností. Tentýž proces z „stálého a stabilního terapeuta, za kterého se dříve představovala“, „ji však proměnil ve zmatenou a vyděšenou dívku“. Citlivost, která se Veronice vrátila, měla i nevýhodu – zranitelnost. Veronika se stala živější, ale ne svobodnější. Zmatek zůstal, ale jeho obsah se změnil. Pokud dříve Veronica, aniž by si toho všimla, položila stejnou otázku: „Co dělat s Robertem? Jak mohu vrátit jeho právo na šťastný život?", pak ve vzduchu visela další otázka: "Jak udržet kontakt s Robertem, aniž byste se v tomto kontaktu zničili?" Sexuální zájem o tohoto mladého muže situaci jen zhoršil. Veronica řekla: "Nejsem si jistá, jestli můžu pokračovat ve spolupráci s Robertem." Hlas se jí třásl a vypadala zmateně. Zeptal jsem se Veroniky: "Myslíš, že Robert ví, že jeho chování může způsobit bolest ostatním, zvláště tobě?" Odpověděla: "Myslím, že o tom ani neví." Řekl jsem, že si myslím, že je spravedlivé a důležité, aby se Robert dozvěděl o reakcích, které vyvolává u ostatních. Na Veroničině tváři se objevila hrůza. Řekla: "Ale nemůžu mu o tom říct, zničí mě to jako terapeuta." Zeptal jsem se: "Prosím, řekněte mi, jaké riziko byste podstoupili, kdybyste začali s Robertem mluvit o svých pocitech." "Přiznáním své zranitelnosti vůči Robertovi bych se vzdala jeho moci a ztratila sama sebe," řekla Veronica a začala znovu plakat. V reakci na to jsem byl překvapen: „Je možné, že