Dobrý den. Stalo se, že mluvíme o tématech, která nepatří do okruhu našich každodenních starostí a zkušeností, ale přesto si zaslouží pozornost. Dnes navrhuji zamyslet se nad tématem konečnosti. Člověk je jediný tvor, který si uvědomuje, že je smrtelný, a první otázky o smrti si dítě začíná klást již v předškolním věku. Málokdy k tomu dochází spontánně, častěji k tomu bývá zcela konkrétní důvod – srážka s tím, že odchází někdo z vašich blízkých nebo třeba milovaný mazlíček. Je nepravděpodobné, že by myšlenky nezvratnosti a věčnosti, které my, dospělí, spojujeme s tématem smrti, zapadaly do dětské mysli, ale pocity jsou zcela reálné. Dítě je také úzkostné, znuděné, smutné a truchlící. Dospělí se často bojí dotknout se tak obtížných témat. Jsou ztraceni a nevědí, jak dítěti správně vysvětlit, co se děje a jak s tím zacházet. A mimochodem, stejným způsobem se v budoucích dospělých životech snažíme chránit před takovými myšlenkami a zkušenostmi a téma konečnosti v nás rezonuje s jakýmsi nepřekonatelným nevědomým strachem V matčině zápisníku jsou zajímavé řádky asi tříleté já: „Uvědomil jsem si, že existuje smrt. Brečel jsem dlouho." Pamatuji si je a snažím se představit si, jak jsem se tehdy cítil a jaká slova by mi mohla být útěchou. Jak bych o tom mluvil se svým dítětem? Nejprve bych vysvětlil, že smrt se stane každému najednou, ale nikdo přesně neví, kdy k ní dojde. Řekl bych vám, že je nemožné přivést zpět někoho, kdo zemřel, a to je velmi smutné, ale můžete na něj vzpomínat, milovat ho a být rádi, že tam byl. Dítě se může ptát na různé otázky: proč lidé umírají? A kdy zemřu? A kdy zemřeš? Je důležité, aby jim rodiče mohli v klidu odpovědět. Proč? Tak to má být, takový je zákon života. A důvody jsou různé – stáří, nemoc, úrazy. Když? Nikdo to neví, ale obvykle se to stává ve stáří, takže to není příliš brzy. I když je otázek hodně, odpovídejte na ně, protože pokud dítě vidí, že se o tom rodiče nebojí mluvit a zůstat s ním v jeho zážitcích, samo se učí se smrtí zacházet správně, vnímat ji bez nepotlačitelnosti úzkostlivě a s patřičným respektem. Klíčové je zůstat s dítětem v jeho zážitcích. To znamená všímat si a pomáhat dítěti, aby je vyjádřilo, počínaje prostým zaznamenáváním toho, co se s ním děje. K tomu potřebujeme být docela citliví na své vlastní emoce, protože pokud si nedovolíme být naštvaní nebo se bát, smutnit nebo se stydět, pak to nebudeme schopni přijmout ani u dítěte k budování vztahu se smrtí dochází v dospívání. Právě v tomto období přemýšlíme o svém místě na tomto světě, včetně toho, jaký bude tento svět bez nás. Ne nadarmo jsou různé druhy hororových příběhů a všemožné experimenty na hraně v raném dospívání tak oblíbené. Nyní se hodně mluví o epidemii sebevražd náctiletých. Chytří muži a ženy mluví o tom, kdo za to může. Ale pro mě se děje toto: dítě zůstává nevyslyšeno a nepochopeno. Získává zkušenost hlubokých připoutaností a čelí ztrátám, jsou od něj požadovány úspěchy, ale podpora a pozornost často nestačí. Ukazuje se, že takový člověk je nucen vyrovnat se se vším sám a dělá to, jak nejlépe umí. Snaží se žít v souladu se zákony světa dospělých. Ale pokud není nikdo, kdo by mohl vysvětlit tyto zákony a dát takovou rezervu přijetí a lásky, že zůstanete přesvědčeni, že v životě bude mnoho obtíží, ale budete mít dost síly se s nimi vyrovnat, pak může opustit jejich život být jediným dostupným řešením. Nutno říci, že tento poslední krok je nejčastěji jen zvrácenou formou, kterou se teenager snaží vyrovnat se svou bolestí a získat si pozornost a lásku, kterou tolik potřebuje. Dospívající si málokdy uvědomí závažnost a nezvratnost tohoto činu. On nenísmrt vnímá jako bod, odkud není návratu. Pro něj je to krok, který změní vše k lepšímu Vztahy se smrtí lze přehodnotit v jakékoli fázi života. Důvodem může být jakákoli kritická životní událost. V mladém věku se bojíte, že něco nezvládnete. Uprostřed života se trápíte tím, čeho jste již dosáhli, zda to bylo správné a hlavně, zda bude mnoho šancí něco změnit. Jak se blížíte ke stáří, litujete toho, co je navždy pryč. Zajímavé je, že strach ze smrti může mít různé podoby a odstíny. Někdo se bojí bolesti, která doprovází samotný proces umírání. Někteří lidé se bojí neznámého na druhé straně hranice. Proto téměř všechny náboženské koncepty vycházejí z postulátu nesmrtelnosti duše a věnují tolik pozornosti popisu toho, co člověka čeká na konci jeho pozemské cesty. Někteří lidé jsou smutní, že zmizí bez zanechání stopy, aniž by ve svém životě dokázali něco hodnotného a významného. Ve skutečnosti, čím více člověk žije život, který mu není vlastní, tím více se bojí vlastního odchodu Téma smrti je nevyhnutelně spojeno s tématem ztráty, zármutku, smutku. Podobných událostí si každý z nás ve své zkušenosti vybaví slušné množství. Obvykle tato zkušenost prochází řadou specifických fází. Vše začíná první šokovou reakcí. Lidé o tomto stavu často říkají „zdá se, že všechno není se mnou“, „toto je nějaká hloupá jiná realita“. Poté se zpravidla zvedne vlna emocí o nespravedlnosti toho, co se stalo. Hněv může mít různé podoby: na sebe (nezachránil jsem tě), na osobu, která tě opustila (jak jsi mi to mohl udělat), na svět (to se nemělo stát). Pak přichází fáze nabídkového řízení, kdy je naděje, že se věci ještě dají napravit. "Co když teď udělám správnou věc, správnou věc, pak se vrátí?" V této fázi se často říká, že existuje pocit, že se zesnulá osoba chystá znovu objevit na svém obvyklém místě. Pak nastává konečné uvědomění si reality a zahalí se vlna bolesti a zoufalství. Toto je fáze deprese. A vše končí fází přijetí a konečným přechodem zesnulého ze stavu „je“, ze světlé a aktuální přítomnosti v našich životech do stavu „bylo“, do našich vzpomínek. Učíme se budovat náš nový svět bez něj. K tomu mimochodem velmi pomáhají obecně uznávané kulturní rituály. Diktují kánony chování a pomáhají správně se rozloučit s zesnulým. Stejní truchlící mohli například svými nářky velmi pomoci těm, pro které je těžké vyjádřit svůj smutek. Snadnost, s jakou to dělají, nutí ostatní, aby své emoce neomezovali. Stává se také, že prožívání smutku nabývá jiných zkreslených podob. Nejběžnější z nich je, když nedojde k přijetí ztráty a smutek se stává chronickým. Je to, jako bychom se nechtěli úplně vzdát své ztráty a nechat ji v minulosti. Někdy se to stane naopak, člověk tvrdí, že necítí vůbec žádné těžké emoce, stát je úplně při smyslech. Něco v jeho chování ale naznačuje, že ne všechno je tak jednoduché. Zde můžeme mluvit o potlačovaném nebo odloženém smutku. A konečně, pokud se zkušenost ztráty opakovala a byla docela bolestivá, pak může být detekován předvídavý smutek, kdy se zdá, že čekáme na budoucí rány a předem hodně truchlíme. Ve skutečnosti nás ztráta nutí znovu vytvořit celý sémantický obraz svět. Nejde jen o ztrátu jednotlivého člověka nebo individuálního vztahu, ale také o příležitost hlouběji se vcítit do vlastního života, uvědomit si své zásady a hodnoty. Ze zkušenosti vlastních ztrát jsem se hodně naučil o tom, co je to skutečná bolest, opravdová láska a přátelství, rodinné vazby a další důležité věci. Například z minulého pohřbu jsem se vrátil domů v docela zajímavém stavu. Všechno se zdálo tak malé a nedůležité ve srovnání se vážností a důležitostí události, která se odehrála, a zároveň byla cítit hloubka, prchavost a plnost každého okamžiku. Je to, jako byste se na svůj život dívali z velmi velké výšky, ze které vidíte.