Chtěl jsem exkluzivitu, ale dostal jsem vyloučení. Tohle se stane, když je nejdůležitější na světě stát se tím nejlepším... nejlepším, krásným, chytrým, úspěšným, milovaným. Pak musíte dělat vše perfektně, ukázat se jen z té nejlepší stránky, být vždy veselá, vtipná, upravená, s ideální postavou. Je možné být vždy takový? Je možné se takovým vnitřním tlakem na sebe neunavit? Odpověď je zřejmá, ale jak je to nepříjemné... rozchod s ideálním obrázkem může být tak bolestivý. A tak, abychom si dali alespoň trochu pauzu od závazků nebo se nechtěli projevovat jako nedostatečně hodné/krásné/chytré apod., začínáme se vyhýbat komunikaci. Uzavřeme se před lidmi, můžeme zrušit schůzku nebo se dokonce rozhodnout, že nás ostatní nepotřebují takové, jací jsme. To je způsob, jakým nás touha po exkluzivitě vylučuje. Vylučujeme se ze života druhých lidí a často i ze svého vlastního. Exkluzivita měla být zárukou, že budeme vždy milováni a vyvoleni. Je děsivé dovolit si byť jen trochu nedokonalosti, nebýt originální a obecně jen být, bez kontroly, bez kontroly každého pohybu a fráze. Je to děsivé, protože je to zranitelné. A zranitelnost je nejistota, ztráta podpory založené na kontrole. Je lepší s nikým nebýt, než být zranitelný a dovolit i sebemenší šanci, že vám ostatní ublíží. Idealita, výlučnost je právě ta vzdálenost, ze které je bezpečné se projevit, nechat je obdivovat a zbožňovat, bez ohledu na to, že uvnitř je prázdnota a hořkost samoty. Nechte je obdivovat a snažit se být jako vy, ať sní o dobývání, ať závidí... ať... tak sladce se můžete ukolébat těmito řečmi. Nech... nech... nech.. ach, ale z nějakého důvodu to stále bolí, je to stále smutné... nech... ale je to bezpečné... Jaký je konečný výsledek? zášť, protože ať se snažíte sebevíc, nemůžete dosáhnout ideálu. Zdá se, že výjimka nám dokazuje, že: „Tady, podívej! NIKDO tě takhle nepotřebuje! Všichni se k tobě otočili zády!" ale často si nevšimneme, že se sami odvracíme a jsme vyloučeni.