Asi 10letý chlapec putoval po okraji trávníku a hledal něco důležitého. Nebyla to jen věc, ale spása lidstva – zelená hůl. Pokud ji najdete, pak každý člověk na světě bude navždy šťastný. "Štěstí pro každého zdarma a ať nikdo neodejde uražen" - samozřejmě ne doslova, ale to si náš hrdina myslel, ale vyrostl a samozřejmě zapomněl na své dětské fantazie. Proč by chtěl někomu udělat radost? Sám se již plně etabloval, a to je prozatím docela dost. Je tam sláva, bohatství, velká rodina. Ve svých čtyřiceti dosáhl L. N. Tolstoj všeho, o čem mohl průměrný člověk snít, ale jednoho dne se něco stalo a představy Lva Nikolajeviče o životě se výrazně změnily... Kolja byl znovu pokryt. Celé tělo bylo v horečkách, srdce bušilo, nedýchalo se. Smrt se přibližovala a přibližovala, svírala Koljovu hruď a nedovolila mu dýchat. Kolja v koutku vědomí pochopil, že to byl jen další záchvat paniky a všichni říkali, že na to prý nezemřeš. A obecně je to pouze symptom a musíte najít jeho význam, příčinu a přijmout od sebe nějakou individuální zprávu Psychoterapeuti navrhli, aby Kolja mluvil s prázdnou židlí a snížil význam paniky, dýchání a změnit pozornost během útoku. Kardiologové provedli vyšetření a oznámili, že je zdravý. Jeho blízcí řekli Koljovi, aby se vzchopil a přestal být šikula. Koneckonců, má vše pro dobrý život, žijte a buďte šťastní, ale to všechno Kolyovi nepomohlo. V noci zůstal sám s touto vše pohlcující hrůzou, která mu nedovolila spát, klidně ležet v posteli ani dýchat. Pokud mohl Kolja přes den ještě v klidu myslet na smrt, tak ano, přijde na každého. A že se bojí neznámého, zmizení. A to mu nedovoluje žít naplno, jeho jedinou touhou je umrznout, někde se schovat, že si ho smrt nenašla. Ta ale přichází téměř každou noc a není úniku. Jen obrovská černá prázdnota, na kterou se nelze spolehnout. A to už nebyl ten druh strachu, o kterém se dá mluvit. Byla to hrůza z okamžité destrukce, strach na zvířecí úrovni. Kolja zemřel v noci a za úsvitu nebyl ani živý, ani mrtvý. Bledý a slabý se chystal do práce a myslel si, že takhle dlouho nevydrží. Byl připraven brát léky, zkusil to, ale jeho tělo takovou pomoc odmítlo přijmout. Kolja zvracel, měl divoké bolesti hlavy a viděl dvakrát. Pokusil se vydržet, ale v určitém okamžiku si uvědomil, že když předtím byla jen panika, teď se to dělo na takovém pozadí a to jeho stav ještě zhoršilo. Jednoho dne, po dalším útoku, se Kolja rozhodl smířit s tím. Pokud je mu souzeno zemřít jedné noci, tak se stane, protože už nemá sílu bojovat. A Kolja poprvé nečekal jen na svítání, ale hluboce a tvrdě usnul. A měl sen. Bylo léto, stál před krásným bílým sídlem a bělovlasý chlapec mu podal zelenou hůl, která se probudila svěží a odpočatá. Samozřejmě si vzpomněl na tento příběh o dětském výzkumu Lva Nikolajeviče a hrůzu Arzamas, kterou prožil v krizi středního věku, jaké to bylo celou noc nesnesitelně... Žiju, žiju, musím žít, a najednou smrt, zničení všeho, proč život? Zemřít? Zabít se teď? Bojím se tedy žít? Proč? Abych zemřel, zůstal jsem sám se sebou…“ pomyslel si Kolja. A zvláštním způsobem to bylo jednodušší. Vzpomněl si také na lékaře, který se na něj soucitně podíval a přesvědčil ho, aby pokračoval v užívání antidepresiv. Jsou lidé, kteří to sami zažili, jako Lev Nikolajevič. Nebo lékaři, kteří se starají o to, co se s člověkem děje, může si člověk dovolit být slabý? Přestaňte hrát roli hrdiny, který dokáže všechno. Ale to se nedělá snadno, když od dětství slyšíš: - přestaň fňukat, co to děláš, děvče, proč je to fňukání? Ukázat, že si nevíte rady, požádat o pomoc, o podporu? Netřeba radit, stačí být.