Nedávno mě požádali, abych napsal o introjekcích, a já si myslel, že když píšu o introjekci, nelze nezmínit identifikaci – to jsou dva velmi blízké procesy. To je něco, s čím musíte často a hodně pracovat, abyste oddělili své vlastní od někoho jiného) Protože introjekce není vždy špatná, a to se učíme v procesu dospívání v našem rodinném systému a ve společnosti, protože nežijeme odděleně od něj. Dítě se rodí příliš zranitelné a nepřizpůsobené životu a v procesu výchovy a socializace se dítě dozvídá mnoho poselství. Metaforicky by se to dalo přirovnat k pojídání kaše. Maminka mu dává nějakou kaši: - Slušné dívky se tak nechovají, třeba) Baby, kašičku spolkne a stane se součástí jeho introjektivního základu. Když se teď v určitých situacích dívá na sebe nebo na jiné decentně neslušné dívky, dívá se „očima své matky“ a říká si, to musí být tak neslušné!) Nebo toto: - Bylo to vůbec možné? :-) Introjekce je mechanismus, pomocí kterého si člověk nechává dovnitř určité představy, postoje, přesvědčení atd. od jiné osoby, aniž by informace strávil. F. Perls Problém introjekce nespočívá pouze v tom, že si určité postoje zvnitřňujeme a používáme je nevědomě, aniž bychom je správně „žvýkali“, bez analýzy, pochybností a reflexí, ale také v tom, že je bez analýzy aplikována na různé kontexty v rodině vysílat, že slabost je špatná vlastnost, člověk vyrůstá s komplexem všemohoucnosti a hanbou za jakoukoli svou chybu nebo neschopnost se s něčím vyrovnat, což mu velmi ztěžuje život, a jakékoli podniky, protože jsou plné chyb Nebo oni vysílal, že jsme celý život žili, zlato, kvůli tobě. Miminko věří, že ona je příčinou všeho trápení, které se v její rodině stalo, a je to ona, kdo může za její narození, jinak by byli všichni šťastní. Strašně se bojí o děti ve svém životě Nebo třeba ten rozvod je hodně špatný, je potřeba spolu žít za každou cenu atp. A pak musíte tyto „introjekty“ vyjmout a rozkousat. Čí hanba, kdo to potřebuje, proč ne? Atd. Otázkou je nevyhodit nebo vyplivnout, jak to dělají puberťáci se stejnou kaší, kterou s takovou chutí spolykali) A pak to vyplivnou na rodiče a řeknou, všechno mi nesedí, je to zastaralé :- ) Otázkou ale je dát to do souvislosti s aktuální realitou a situací a dát tomu vlastní význam, pečlivě to „rozkousat“, jinými slovy, nebo když to vůbec nesedí, nechat to na předcích, systém, guru atd. a vyvinout si vlastní Nejnepříjemnějším jevem jsou introjektivní zámky, kdy jeden introjekt odporuje významu druhému a člověk v těžké situaci je doslova zaseknutý kvůli nejednotnosti postojů. Nedokáže pochopit, zda je to jeho přání nebo ne? Potřebuje to k něčemu on nebo to potřebuje společnost? Zde je tažen opačnými směry a v klinči se obvykle nemůže hnout. Identifikace je proces poněkud odlišný od introjekce, ale v některých ohledech podobný. Tohle je nevědomé kopírování, pamatuješ, jak se tvoje matka zamračila a našpulila rty, zvedla obočí a co řekla? Zkuste si teď vzpomenout, kdy děláte totéž se stejným výrazem obličeje? Člověk je ztotožňován s chováním někoho blízkého, i když tímto chováním svého času dost trpěl. Takže pokud byl otec výbušná osoba a zcela nespoutaný a agresivní, pak se dítě proti své vůli časem ztotožní s vnitřním Agresorem. Obvykle na sebe útočí uvnitř a nemůže ani odolat tomuto hlasu. Téma identifikace se v Gestalt terapii prakticky nerozvinulo, kdysi jej rozvinula Anna Freud. A toto téma stojí za pozornost, protože hlasy našich blízkých, ať už jsou jakékoliv, se pak stávají našimi vnitřními. A někdy znějí zahanbující, obviňující, děsivé, tam, kde pro to nejsou ani předpoklady, a tím zastavují naše