Mému synovi je 5 let, vždy se choval k oběma rodičům a nedávno začal tvrdit, že tátu nemiluje. Náš táta je nejúžasnější: pracuje s dítětem a šaškuje, já se možná jako matka samozřejmě častěji objímám a líbám, ale jinak jsme si s tátou ve vztahu k dítěti rovni. A nemohu vysvětlit tuto reakci svému otci, s čím by to mohlo souviset? A nyní je situace ztížena tím, že otec je za taková slova svým synem velmi uražen - může si v duchu říci, že ho také nebude milovat, což podle mého názoru působí na jeho syna ještě negativněji. . Jsem zaražený! Tato situace mě opravdu rozčiluje! Pomozte mi zjistit, co je špatně? A jak se dá tato situace vyřešit Je docela možné, že to je způsob, jak dítě vyjádřit svůj stav: Necítím se teď moc dobře, tak špatně, že to vypadá, že svého tátu nemám ráda. Jedná se o snahu dítěte vyrovnat se s negativními emocemi. Pozorujte svého syna, po jakých událostech, činech, slovech se u něj vyvine fráze, která způsobuje takové nepříjemné zážitky? Toto je vysvětlení, které je na povrchu. Proto je lepší na tuto frázi nezaměřovat pozornost ani vás, ani vašeho otce. Berte to jako něco situačního, přechodného, ​​co se rodí z neschopnosti a malé zkušenosti dítěte ve schopnosti rozpoznat a porozumět jeho pocitům. Zaměření pozornosti povede k upevnění používání této fráze ve slovní zásobě dítěte a také k osvojení různých manipulativních významů. Podíváme se na ně níže, tatínkova optimální reakce by byla smutně pokrčit rameny a říct: to je škoda, ale moc tě miluji... Můžeme si o tom promluvit, až budeš připravená Táta je možný jen tehdy, když na vlastní náklady tuto frázi nepřijme, ale jedná z přesvědčení, že jeho syn nezvládá jeho emoce: úkolem mého otce je pomoci mu s tím, když se řekne tatínkovi , ale mámě o tátovi, ve třetí osobě, pak by bylo optimální pro mámu syna obejmout a říct, že ho i tátu moc, moc miluje. Nechte svého syna přemýšlet o tom, až přestane být naštvaný. Pokud vás dítě začne urážet, pak je to proto, abyste upoutali jeho pozornost na to, co se děje, a dali mu nástroj k manipulaci. Pokud začnete říkat: „Taky tě nemiluji,“ ukazuje to model manipulativního chování. Dovolte mi upřesnit svá slova. Jak může dítě reagovat na tato rodičovská slova? Může jen trvat na svých slovech. Jak upřímně mohou znít slova dítěte o krok zpět: Oh, vlastně jsem si dělal srandu, tati, miluji tě? Rozhodně, neupřímně, za prvé. Za druhé, aby dítě mohlo udělat takový krok, musí se buď velmi bát, že ho jeho táta už nebude milovat, nebo prokázat větší pochopení pro situaci než dospělý, jeho otec – aby pochopil, jaké pocity otec v tuto chvíli zažívá, aby pochopil, že to tak ve skutečnosti necítí, ale mluví unáhleně... Pro pětileté dítě je to bohužel v okamžiku vyslovení těchto slov nemožné ponurý, zmatení citů, které si vykládá jako nedostatek lásky. Tento jeho stav je překryt rodičovskou jasně manipulativní (pomstychtivou) frází, jejíž podtext zní: jaký jsi ty pro mě, tak jsem já pro tebe. Vezměte prosím na vědomí, že touto formulací otázky se zdá, že vedoucí role je přidělena dítěti jako iniciátorovi takové komunikace. Přitom v komunikaci dítě-rodič patří hlavní role vždy dospělému (myslím nezletilé děti :)). To znamená, že dospělý klesá na úroveň dítěte a předstírá, že jsou si rovni a rovní v nekonstruktivních křivdách proti sobě. V takových situacích je pro dospělé více než kdy jindy důležité zůstat dospělými, udržet si kontrolu nad sebou i nad sebou samým situace, a spoléhat na svůj dobrý přístup k dítěti, jeho pevné přesvědčení, že dítě říká, co říká, protože si se svým stavem neví, jak se jinak vyrovnat. Zda se tato fráze stane manipulací v ústech dítěte, do značné míry závisí na reakci dospělých na ni..