Jak studuji a cvičím, zjišťuji, že jsem hluboce konfrontován s některými názory, které sdělují mí učitelé terapie nebo kolegové. Od dob Freuda je známo, že jakákoli konfrontace s psychoanalytikem v otázkách psychoanalýzy je odpor. Od studií jsem se naučil, že snažit se vytvořit něco vlastního je narcismus. Přesto budu riskovat, že budu mluvit o věcech, se kterými nesouhlasím. V zásadě zde nejsem vůbec žádný inovátor – jsem si jist, že se s tím mnozí setkali.1. Naše psychika se formuje v raném dětství (v lepším případě do sedmi let). Vzniká tak rámec naší osobnosti, který se téměř nemění, jsem si naprosto jist, že naše psychika se utváří po celý život. Všechna naše rozhodnutí ovlivňují nás, náš mozek. Hluboké změny jsou možné, protože náš mozek je plastický a myšlenky nemají žádnou základní realitu. Každý okamžik je důležitý! Jinak co nám zbývá? Celý život obviňovat rodiče? A co k tomu vedly miliardy let evoluce? To je neuvěřitelný primitivismus.2. Pokud jste měli dobré dětství, pak jako dospělí budete mít poměrně silný pocit sebe sama. Pokud ne, pak to není osud, protože vám nebylo dáno něco hluboce důležitého pro formování vašeho já. V jistém smyslu jste odsouzeni k záhubě – vaše osobnost se nevyvinula normálně a musíte nyní doživotně dostávat psychoterapii. Viděl jsem tento pohled v různých verzích. Lidé, kteří to sdílejí, věří, že se v jejich vývoji něco pokazilo. Ano, rozhodně to fungovalo. Ale k takovým zraněním se nesnížíme! Mohou zapečetit naši osobnost v ochranném obalu, ale nemohou se dotknout naší nejhlubší bytosti. V zenu říkají, že naše přirozenost nemůže být ničím kontaminována a přirozenost všech bytostí je buddhovská. Žádné trauma to nemůže zničit. Nejhorší je, že tento pohled vytváří lidi závislé na terapii. Člověk si začíná myslet, že byl v dětství zničený nebo rozmazlený, že nedostatek potřebného prostředí nedovolil, aby se něco důležitého projevilo a nyní to lze získat pouze zvenčí, zejména od terapeuta. A doufáme v terapii, jako v mannu z nebe To vše máme v sobě! Jsme skutečně odsouzeni k tomu, abychom byli závislí, potřební, jako roboti, kteří během výroby nedostali všechny potřebné díly? Nemyslíte si, že je to hloupost, která nás odsuzuje k nemožnosti vést svůj život bez terapeuta, gurua, učitele nebo kohokoli jiného? Opravdu je ve stádě málo ovcí, nepopírám deficity, které naše ego zažívá? Ale co je to za zvyk definovat člověka prostřednictvím patologie? Kde se tato nemoc vzala? Zcela jsme ignorovali posledních 150 let jemnějších a vyšších realit duše a ducha (což jim dává nejhlubší význam tisíciletí před tím) a definujeme se poruchami, které jsme schopni vidět v mysli a chování. To je opravdu smutné. Není třeba ignorovat objevy psychoanalýzy, o tom nemluvím. Ale není třeba se na ně fixovat, povyšovat je na konečnou pravdu o člověku Jsem si jist, že naše přirozenost obsahuje ty nejlepší vlastnosti! A je nezničitelný jakýmkoliv zraněním.3. Ach hrůza, jsem na hranici, s tímto názorem na sebe jsem se setkal i od zkušených terapeutů. Zdá se mi, že zločinně zjednodušujeme oblast utrpení lidských bytostí a věšíme na sebe hanlivé nálepky Za prvé, nikdo v žádném jádru osobnosti nespatřil, že by mohlo mít nějakou vlastnost „hraničnosti“. Můžete strávit celý život léčením hranic, které neexistují. Jsem hluboce přesvědčen, že takové věci nemůžete učinit součástí své identity. To je samo o sobě jedovaté hraniční organizace osobnosti, což je poněkud popisné označení pro vnitřní zkušenost, kdy vnitřní struktura nestačí a člověk je zavalen chaosem. To není charakteristika podstaty člověka, jeho jádra. Existují skvělá pozorování lékařů, kteří prokázali, že někteří lidé potřebují k léčení jiné nástroje než většina ostatních. Pro většinu z nás jsou části našeho já uvízlé v raných fázích vývoje. Všichni jsme součástí?