Od autora: Článek byl napsán speciálně pro španělský portál RIA-NOVOSTI Paměť minulosti... co to je? Koneckonců, každý si všiml, že si nepamatujeme všechno, ale občas se náhle objeví něco, co jsme jakoby „nepodezírali“. Nebo nějaká dnešní myšlenka vytáhne z hlubin paměti něco, o čem, jak se zdá, nikdy nevěděli, ale jen tušili... Jde o to, že struktura osobnosti obsahuje nevědomou část, ve které je vše „zaznamenáno“ v nejmenší detail, co se stalo nám, stejně jako našim předkům. Zároveň můžeme ovládat pouze tu část zvanou VĚDOMÍ. A většina materiálu je samozřejmě obsažena v nevědomé části paměti. Proto je důležité ihned poznamenat, že „cesty do paměti“ (které se vždy týkají naší minulosti) podnikáme mnohem častěji, než by se dalo očekávat. Jakákoli z našich fantazií je například založena na prožité osobní zkušenosti, takže vše, s čím přicházíte „za běhu“, jistě obsahuje váš osobní nevědomý materiál o tom, co vaše minulá zkušenost o této otázce říká. Nebo naše cíle, které jsme si stanovili, jaké ve skutečnosti jsou? Nic víc než to, co je obsaženo v naší paměti, zkušenost, která říká: „Vím, že když udělám to a to, bude to určitý výsledek v podobě toho a toho...“ („Pokud půjdeš na univerzitu a absolvuješ, získáš vyšší vzdělání,“ odtud jsme si stanovili cíl: „Vysoká škola – jdi na univerzitu a vystuduj!“) Obrazně řečeno, paměť je prostředek, jak využít své minulé prožité zkušenosti. Toto je naše zavazadlo, které den ode dne roste a je mimo naši kontrolu. Zároveň je zde materiál dostupný ke zpracování (vědomá část) a potlačený, ale přístupný pod určitým specifickým vlivem. Mohou to být šoky, zážitky, psychoanalýza nebo jiná psychoterapie. Mentální ústup do minulosti je vlastně jedna z nejsilnějších a velmi často používaných obran – regrese. To je, když se člověk ve stresové situaci vrátí do předchozí fáze vývoje. Regrese se projevuje psychofyzicky, tedy na mentální a tělesné úrovni. Maminky miminek to znají: když dítě onemocní, terapeuti doporučují přechodný návrat do předchozí fáze krmení, dítě se stává „jako malé“, pamatuje se na zapomenuté oblíbené hračky, je rozmarnější atd. , tento způsob reakce na stres je typický i pro dospělé. Podívejme se blíže na to, co tento proces je? Jak nám pomáhá? Podpora a podpora Život dospělého člověka „ve vysoké rychlosti“, se spoustou zodpovědnosti (a s ní často i viny), náročným rušným dnem a vysokou rychlostí toku informací nás samozřejmě přetěžuje. A stane se, že se chcete schovat, být „ten malý, který je chráněn, je o něj postaráno, pomáhá a je pro něj prostě uděláno“. Naše paměť o tom obsahuje informace a my se rádi mentálně ponoříme do prostoru, kde můžeme nejen očekávat, že budou litovat, chránit, pomáhat, ale i vyžadovat! Někdy se obracíme k paměti při hledání nových možností, když nevím/nejsem si jistý, co mě čeká, ptám se sám sebe: co vím o tom, jak se to vůbec děje? A přirozeně, moje vlastní prožitá zkušenost je pro mě tím „nejskutečnějším“, „nejpravdivějším“ a přesvědčivým příkladem (koneckonců, SÁM JSEM TO VIDĚL, udělal a z vlastní zkušenosti přesně vím, jak to končí... Nové příležitosti ( zdrojů) z Inner Child Minulost, a to její dětská část, je pro nás navíc vzpomínkou na to, jak kdysi, když jsme byli bezbranní a bezmocní, přirozeně přicházela pomoc nebo „všechno se vyřešilo samo“. To je jednak o infantilnosti onoho věku, jednak o určitých vyšších silách a jejich rolích v našich životech, v dětské hře se přece vždycky najde místo a in dětská fantazie Hrdina vždy zvítězí, protože dětská hra je skutečností podřízenou dětské kontrole a vše vždy skončí tak, jak má, přestože slovo „nemluvnost“ má.....