Od autora: 1. kapitola z knihy „Dialog v tichu“ Dobrý den, milý čtenáři! S největší pravděpodobností jsme se nikdy nepotkali a s největší pravděpodobností se ani nikdy neuvidíme osobně. Ale chci vám toho říct hodně, a proto vám musím otevřít svou duši spolu s hříchy a bolestí, vhledem a láskou, abych se cítil oprávněn vám poradit. Vaše právo, příteli, je přijmout nebo odmítnout, souhlasit nebo zpochybnit. Nemluvím k vám proto, že jste povinni naslouchat, ale proto, že již nemohu déle mlčet. Nebeské síly, žehnej! Naplň mě odhodláním rozpoznat a porazit v sobě démonické pokušení... Poznal jsem hřích krádeže v celé jeho plnosti. K prvnímu seznámení došlo, když jsem byl nečekaně a nemilosrdně okraden. Pamatuji si, jak jsem tehdy prožíval velmi silný pocit beznaděje a bezmoci, který mě zaplavil zoufalstvím a nekontrolovatelným nikam nejdoucím vztekem. Přesně NIKAM! Neviděl jsem zloděje, nechytil jsem ho za ruku, ale jeho chladná energie spálila mou duši - a pamatuji si to velmi dlouho. I když lítost ze ztráty něčeho cenného přešla velmi rychle. Stalo se vám něco podobného? Pak budete souhlasit s tím, že ukradený předmět sám o sobě vůbec není příčinou smutku, který prožíváte. Postupem času zapomínáme, co přesně nám bylo ukradeno, protože to nebylo skutečně naše. Přišlo a odešlo. Ale pocity bolesti, odporu, zoufalství jsou vlastnictvím, které pochází z nás, které jsme vytvořili. Toto je součást nás samých a nemůžeme se s tím dlouho rozloučit, jako bychom se báli pustit to do cizí země. Velmi živé pocity jsou téměř vždy doprovázeny nečinností, šokovou paralýzou. Pouze bolest. Vaše vlastní krádež poskytuje úplně jiný zážitek. A ke své hanbě jsem to také zažil. Pocitů je velmi málo, prostě na ně není čas, čistý adrenalin ve vzrušení. Silný adrenalin, který dokáže vypnout všechny ostatní smysly. Ale jaké sofistikované akce! Možná je vám to také povědomé? Někdy, s jehlami strachu a zrychleným tepem srdce, naše duše zapne zařízení uvědomění si toho, co se děje. Stop! Je to hřích! Ale kde to je? Náš mozek předvádí takový tanec ega, že si ve většině případů ani nemůžeme vzpomenout, jak se vše stalo, jako by to bylo ve snu. Opravdu spali! Výsledek nám pak možná přijde směšně hloupý. Někdy se stydíme. Tato věc přichází a odchází. Někdy na něj zapomeneme pět minut po jeho odcizení a nikdy ho nepoužijeme. To opět znamená, že hlavní věcí při krádeži není věc, ale samotný proces! Nutkání krást nezávisí na potřebě něco mít. Člověk nekrade proto, že nemá co jíst, ale proto, že chce krást. Proto ne všichni hladoví jdou krást a ne všichni zloději hladoví! Když si to uvědomil, tzn. Když jsem pochopil sám sebe, jak jsem mohl, uvědomil jsem si, že hřích krádeže je jedním ze způsobů exploze citů, hákem, kterým se nás Pokušitel drží. Další zkouška ducha. Krádež je pokušení, kterému lze a je třeba odolat! Uvědomte si hned v počáteční fázi samotnou myšlenku na nadcházející krádež! Uvědomte si, že saháte do kapsy vlastního osudu! Pochopte co nejdříve, že v každém okamžiku našeho života stojíme před volbou budoucí cesty. Každá akce je rozcestí! Jakým směrem a s jakou zátěží na duši je náš další krok? Netrvá roky, než pokušení ustoupí a pomsta opustí – stačí jeden okamžik. Tohle je zjevení! A jsem rád, že se mi to stalo. Viděl jsem hřích v sobě, uchoval jsem si v paměti všechnu ostrost svých zkušeností. Teď bych to mohl nechat být jako zbytečné, protože... Konečně realizované vjemy si snadno vybavíme z paměti, aniž bychom celé představení znovu vytvářeli. Držet hřích na uzdě jen vzpomínkami. Bylo mi líto toho zloděje, který mě okradl. Stále je uchvácen tím hrozným svěděním. Není svobodný! Je nemocný hlubokou neurózou. Kdy bude přemýšlet o kreativitě, když jsou všechny jeho myšlenky a pocity vetkány do sítě démonického pokušení?! Je mi ho líto. To je vše. Už žádný hněv. Tím jsem uvolnil energii a získal právo!