Dokazování účinnosti toho či onoho druhu psychoterapie je věnována spousta literatury. V tomto článku jsem pouze stručně vyzdvihl některé faktory, které v současné době považuji za zvlášť důležité při snaze o efektivní psychoterapii Vlastnosti motivace klienta (dobrovolnost, realistické představy o psychoterapii, očekávání od psychoterapeuta atd.) a míru jeho motivace. jeho připravenost spolupracovat a mění se*Psychoterapeut má pozitivní zkušenosti s osobní terapií a supervizí Jasné a reflektované chápání terapeuta o jeho osobních a profesních možnostech a omezeních Upřímný zájem terapeuta o osobnost klienta Uznání ze strany klienta o důležitosti vztah s terapeutem Víra terapeuta v klienta Klientův prožitek pocitu bezpečí a podpory v přítomnosti terapeuta Subjektivní pocit vzájemného porozumění Míra připravenosti klienta na setkání se silnými pocity Aktivita a zájem o proces obou účastníci terapie, se vzájemnou touhou diskutovat o emocích, pocitech a prožitcích, které ve vzájemné souvislosti vznikají Emoční propojení mezi terapeutem a klientem, založené na vysoké míře vzájemné důvěry a respektu Osobní zkušenosti psychoterapeuta při překonávání různých životní krize Připravenost psychoterapeuta k sebeodhalení Stupeň vyspělosti psychoterapeutova osobního postavení umožňujícího přijmout jiný úhel pohledu a jiný světonázor Je třeba si ujasnit, že když mluvím o přijetí jiného pohledu na svět, nemám na mysli absolutní nesoudné přijetí. Absolutně nehodnotící přijetí klienta je podle mého názoru nemožné, neboť hodnocení je přirozenou funkcí lidského vědomí. Zároveň zastávám názor, že terapeutovo poměrně jasné a pravidelně reflektované chápání jeho světonázorových pozic a hodnotových orientací mu pomáhá respektovat jiné světonázory. Zvyk, pokud je to možné, poctivě a promyšleně zkoumat svůj světonázor a vnímání světa v osobní psychoterapii a pravidelná sebeanalýza může při práci s klientem velmi pomoci. Špatně reflektovaná představa o sobě a svých hodnotách vytváří živnou půdu pro pochybnosti, které se přímo či nepřímo promítají do klienta a jeho pohledu na svět a zbavují tak dialog mezi psychoterapeutem a klientem tolik potřebné otevřenosti a svobody můj názor, pochopení toho, co znesnadňuje realizaci osobního potenciálu klienta a Co může učinit jeho život plnějším a šťastnějším, musí udělat především klient sám. Toto představení mě přivádí zpět na „hříšnou zemi“ – připomíná mi mé profesionální postavení a hranice odpovědnosti v terapii. Samozřejmě stavím své domněnky a hypotézy o podstatě klientových obtíží, a když je vhodná příležitost, vyslovím mu je – kontroluji a pozoruji, jak na něj mé předpoklady reagují. Přitom bez ohledu na teoretický základ, na kterém jako terapeut stavím své hypotézy a předpoklady, je nejdůležitější nezapomínat, že absolutním odborníkem na pochopení svého života může být pouze klient sám. I když mě potřebuje, abych ho doprovázela, vedla a podporovala ho na nelehké cestě sebeuvědomění, je něco, co může obecně naznačovat, že se terapie ubírá správným směrem? Pravděpodobně existuje. Pokud s každým dalším setkáním cítím, že mé porozumění klientovi roste, a klient cítí, že mi může důvěřovat a stále více se otevírat. Z toho plyne možnost prozkoumat jak nejnepřitažlivější, tak nejvznešenější zákoutí duše. Ale zároveň je důležité pamatovat na to, že důvěra a porozumění jsou proměnlivé veličiny, které kolísají jako ekvalizér v závislosti na změnách v rozsahu emočních a mentálních frekvencí klienta i terapeuta. A bohužel se tyto frekvence ne vždy shodují a často chvíli trvá, než rezonují...*“Dostatečně dobré“.