O vyhýbání se a kontrole u úzkostných poruch z toho či onoho úhlu jsem již psal mnohokrát a myslím, že napíšu ještě mnohokrát, protože téma kontroly a vyhýbání se je klíčem k pochopení podstaty úzkostných poruch a k pochopení toho, jak tyto poruchy překonat. Ve skutečnosti se většina úzkosti, která doprovází a vyplňuje úzkostné poruchy, tvoří právě prostřednictvím mechanismů kontroly a vyhýbání se. Jednoduše řečeno, kontrola a vyhýbání se samy o sobě vytvářejí úzkost, která člověku trpícímu úzkostnou poruchou přináší maximální utrpení Jak jsem již mnohokrát psal a řekl: pochopit podstatu a smysl úzkostných poruch, proč je tak těžké se s nimi vypořádat bojují, musíte se naučit chápat rozdíl mezi strachem a úzkostí. A tento rozdíl, i když na první pohled není zřejmý, je stále zásadní: u strachu je vždy konkrétní zdroj ohrožení, na který můžete ukázat, ale u úzkosti takový zdroj neexistuje, ale je tu pocit zdroj potenciální hrozby. To znamená, že u strachu se zdroj ohrožení nachází v přítomnosti, v „tady a teď“, ale u úzkosti je tento zdroj buď neviditelný, nebo se nachází na jiném místě, nebo se jeho výskyt očekává v budoucnosti. Můj oblíbený příklad je se psem (moji klienti vědí, že o něm pořád mluvím)): když za mnou běží vzteklý pes a chce mě kousnout, pak přesně vím, čeho se právě teď bojím a z čeho pramení k mému strachu, protože pes je skutečným zdrojem hrozby. Ale když se dejme tomu večer procházím parkem a říkám si, že za těmi keři přede mnou by na mě mohl čekat pes, tak necítím strach, ale úzkost, protože jsem nejsem si jistý, jestli je za těmi keři opravdu pes, nebo tam není. To znamená, že taková hrozba je potenciální a vytváří úzkost v podobě stejného vzrušení a úzkosti, například v případě strachu na ni nemáme mnoho reakcí: útěk, útok nebo zmrazení. Nejčastěji označované jako útěk nebo útok, zmrazení je méně běžná forma reakce na strach. Pokud za mnou pes běží, pak se mu samozřejmě pokusím utéct, nebo pokud se budu cítit dostatečně silný, pokusím se s ním bojovat, abych tuto hrozbu zneškodnil. Podobně v případě úzkosti máme úplně stejné reakce, ale upravené na srážku ne s reálnou hrozbou, ale s potenciální: místo útěku bude vyhýbání, místo útoku kontrola, no, mrazení při úzkosti zůstane mrazem Když mluvíme o normální úzkosti, vše funguje skvěle: víme, že bychom neměli strkat prsty do zásuvky (jinak dostaneme elektrický šok), neměli bychom chodit bezstarostně po dálnicích (protože. jezdí tam auta, která nás mohou srazit) a tak dále. Zde nám pomáhá naše vyhýbání se a kontrola, chrání nás před potenciálními hrozbami, které mají stále velmi reálné důvody, ale když se úzkost stane neurotickou (a o tom jsem nedávno psal v článku o „poháru trpělivosti“), vše se obrátí vzhůru nohama. protože samotná úzkost začíná být vnímána jako zdroj ohrožení. Mozek v takových chvílích samozřejmě vytváří obrovské množství obsedantních myšlenek popisujících nejrůznější hrozby, potíže a utrpení, ale člověk se ve skutečnosti v takových chvílích bojí pouze jedné věci: znovu zažít úzkost a ztratit kontrolu. A pak se pro úzkost aktivují staré dobré obranné mechanismy proti hrozbě: kontrola a vyhýbání se. Ale jak jste již pochopili, tyto mechanismy chrání právě před hrozbou, a ne před úzkostí. Úkolem těchto mechanismů je pomoci člověku chránit se v nebezpečných podmínkách a to znamená: zvýšení ostražitosti, opatrnosti, citlivosti, citlivosti – obecně všeho, za co je úzkost zodpovědná. Člověk, který prožívá pocit ohrožení, se doslova snaží být co nejvíce připraven se této hrozbě postavit, ale pouze v případě, že se hrozbou stane samotný pocit ohrožení.