Ahoj všichni! Svůj příběh chci postavit formou vyznání. Když se svými pocity zapojíte do něčího příběhu, neznatelně to pro vás zvýrazní to, co je vám někdy skryto, na co se nechcete dívat... Je mi 32 let. Profesionálně se věnuji psychologii 8 let. Již několik let pomáhám lidem s konstelacemi. Mimochodem, psychologové jsou stejní obyčejní lidé, i když panuje obecný názor, že jsme téměř „všemocní“ a „vševědoucí“ a pomoci si je obecně „jedna, dva a připraveni...“. Tento názor velmi zasahuje do práce, protože vytváří neviditelnou bariéru mezi specialistou a těmi, kteří s ním komunikují. Musíte dokázat opak. Ano, psychologové, stejně jako všichni ostatní, občas potřebují pomoc nejen od příbuzných a přátel, ale i od odborných kolegů. Proč to tedy dělám Ve vědě se obecně uznává, že každý snese „těžké věci“ v životě s někým nebo pro někoho z rodiny. Ale na cestě jsou také milníky, kterými každý na této Zemi nevyhnutelně prochází. Například: rodiče odcházejí. A bez ohledu na to, jak se na tento okamžik připravíte, NEBUDETE PŘIPRAVENI! Jak správně říká hrdinka jednoho ruského filmu („Čekání na zázrak“): „Má drahá, dříve nebo později budeme mít všichni babičku…“ Stalo se mi to samé. Je to více než rok, co zemřela moje matka. Věděli jsme o tom předem, věděli jsme to dlouho a bojovali až do konce. Ale... bohužel - rakovina. Vztah s maminkou byl vždy dobrý a jsem jí vděčná za všechno, za VŠECHNO. Ale nemůžete o nás říct: „jako přítelkyně“. Ne ve smyslu cítit se jako sobě rovný, ale v jiném smyslu – sdílet vše se svou matkou. To znamená, že tam nebyla žádná citová blízkost, vřelost nebo tak něco. A to je přesně to, o čem sní a čeká duše každého dítěte po boku své matky – neodolatelná potřeba LÁSKY. Od srdce k srdci...Pak, když už nezbývala skoro žádná naděje, přišla nekonečná lítost, lítost a vina. A myšlenky, myšlenky u postele: „Ach, kdybych to věděl dřív a proč to přede všemi skrývala...“. A je to strašná realita, když se nemodlíte za záchranu z nemoci milovaného člověka, ale za konec jeho utrpení V té době jsem dokončoval kurz konstelací. Na posledním semináři jsem vyšel jako klient, protože jsem nemohl vydržet bolest. Pak se mi zdálo, že mi matčin život utíká jako písek mezi prsty. Nemohl jsem za ním křičet: „Mami, nechoď. Potřebuji tě!". A neměl jsem právo zadržovat, protože... je to její rozhodnutí. Je to moje MAMINKA a já jsem jen její dcera. Mysli je vše jasné, ale pocity mluvily jinak: "Už nikdy... nebude příležitost pocítit teplo mateřské duše." A něco mi bránilo říct to NEJDŮležitější, co se skoro vůbec neříká: „Mami, moc tě miluji a moc mi chybíš...“ „A bylo tam SLOVO...“ a došlo k domluvě ve kterém jsem mohl udělat krok k setkání s matkou. „Vidět“, že má stejně jako já svůj vlastní osud, se kterým není třeba bojovat. Ve skutečnosti je Osud v podstatě TO, co je vždy nablízku (pravděpodobně můžete říci Bůh nebo „Boží vůle“). Osud je nablízku v životě i ve smrti - věčný společník a strážce svého vyvoleného. A náš kouč nám také pomohl podívat se za BOLEST do reality: vždyť moje matka stále ŽIJE a já MŮŽU v našem vztahu s ní říkat a dělat, co chci a na co jsem připraven. Bez viny a lítosti jsem si mohl uvědomit, že život je konečný a smrt je důležitou etapou naší existence. Skoro jako byste otočili poslední stránku knihy, kterou čtete. Dílo bylo nádherné, ale jsou i další, které se dají číst...Maminka samozřejmě odešla, ale bylo pro mě snazší být s ní až do konce, až do poslední stránky Uplynul více než rok a ta pocit ztráty byl svěží. Někdy to zasahovalo do mé profesní praxe, když přišel člověk s podobným příběhem a požádal o pomoc. Moje vlastní bolest a pravděpodobně i trocha neústupnosti přimhouřila oči před těmi částmi klientova příběhu, které bych já sám jen těžko viděl. A v tu chvíli jsem „náhodou“ na internetu narazil na slavnou berlínskou psycholožku Natalyu Spokoinovou. Mluvilo se o speciálu