Od autora: Nemoc, co to je, odkud pochází a hlavně proč a proč onemocníme Studium vědomí a podvědomí? člověka, došel jsem k závěru, že lidé komunikují s okolní realitou minimálně na dvou úrovních: vědomé a podvědomé. A každý z nás se vědomě zabývá ne přímo SVĚTEM, ale nějakým modelem SVĚTA. Zatímco podvědomí vnímá Realitu takovou, jaká je, naše podvědomí je velký iluzionista, který před námi podle příslušných pravidel staví velkou iluzi. Přesněji vytváří náš svět - malý svět, chrání nás před chaosem Vesmíru, vybírá pro naše vnímání jen to, co považuje za nutné a bezpečné. Při plnění tvůrčích a ochranných funkcí se však pro mnohé nedobrovolně proměnil ve žalářníka. Vždyť je to naše mysl, která nám nedovoluje jít za hranice stvořeného světa. Neustále vymýšlí různé triky, často pomocí strachu, aby nás přesvědčil, že iluze, kterou nám předkládá, je sama REALITA Jinými slovy, každý člověk žije ve svém vlastním světě a vytváří si svůj jedinečný svět. Každý z nás si od narození pod vlivem rodičů, dospělých, učitelů a okolí konstruuje svou vlastní realitu, svůj vlastní svět. Máte-li děti, pak si vzpomeňte, jak jste jim vnutili svůj popis světa, vysvětlili jim, co je špatné a co je dobré, co lze a co nelze. Prarodiče, učitelé a další dospělí s nimi ve výsledku vytvořili svůj vlastní POPIS SVĚTA, který je v něčem podobný a v něčem se od toho vašeho liší. A tvoji rodiče ti udělali to samé. A do tohoto procesu jsou zapojeni všichni lidé. A nelze říci, zda je dobře nebo špatně, že nás od dětství učili vnímat SKUTEČNOST nějakým zvláštním, „lidským“ způsobem. Tento proces je prostě nutný kvůli tomu, že tím, že jsme do něj zapojeni, se cítíme klidnější. Jsme ale touto činností tak unešeni, že zapomínáme na jednu zjevnou pravdu: mezi REALITOU samotnou a naším světem je obrovský rozdíl už od dětství si vytváříme model SVĚTA, model REALITY, ve které žijeme celý život a snažíme se tento model nějak vylepšit. A neexistují žádné špatné nebo dobré modely. Otázkou je, jak životaschopný a užitečný model je. Na jedné straně nám náš model pomáhá využívat všechny výhody, které lidská civilizace nashromáždila za dlouhá staletí, a na druhé straně vytváří omezení, posiluje naši víru, že naším zdaleka ne dokonalým modelem je samotná realita. A tento sebeklam nás odvádí daleko od REALITY a dává vzniknout stavu nespokojenosti. Je tu jeden paradox: vždyť opravdu žijeme v REALITĚ a podvědomě ji vnímáme takovou, jaká je – jako něco krásného, ​​nepochopitelného, ​​nepoznaného, ​​ale my. uvědomujeme si pouze model této Reality, na jehož vytvoření vynakládáme veškerý svůj život a energii. Je mnoho způsobů, jak to ukázat. Nejprve si však udělejme nějaké závěry: 1) Vesmír (Realita, Realita, Bůh, Svět) je nepochopitelná síla, energie, která má vědomí 2) lidské vědomí je jen součástí Univerzálního, Božského vědomí; svět je nepochopitelný a tajemný a člověk musí se světem a sebou samým zacházet jako s tajemstvím 4) naše podvědomí vytváří model světa, ve kterém žije naše vědomí; Jinými slovy, naše vědomí je v roli pozorovatele a vyhodnocovatele těch událostí, které nám naše podvědomí poskytuje. Svět je záhada. A to, co v tuto chvíli vidíte před sebou, není vše, co zde je. Na světě je mnohem víc... Je opravdu nekonečný v každém bodě. Pokusy si něco ujasnit jsou tedy ve skutečnosti jen pokusy učinit z některého aspektu světa něco známého, navyklého. Ty a já jsme tady, ve světě, který nazýváte skutečným, jen proto, že ho oba známe, neznáte svět moci, a proto ho nedokážete proměnit ve známý.obrázek.K. Castaneda. Cesta do Ixtlanu Základním zákonem života je udržování dynamické rovnováhy neboli homeostázy. A každý živý organismus v souladu s vnitřním zákonem života usiluje o homeostázu. Tento zákon platí od prvních dnů života každého živého tvora. Tato rovnováha životních procesů musí být prováděna neustále a v jakýchkoli podmínkách. Živý organismus je vystaven vnějšímu vlivu Reality, Existence. A na tento vliv reaguje (to ve skutečnosti odlišuje živé od mrtvých). Zdravý organismus je organismus, ve kterém je harmonie nebo dynamická rovnováha Udržet harmonii v moderních životních podmínkách samozřejmě není tak snadné. Nervová zakončení nám dávají vědět, že na určitém místě v našem těle není něco v pořádku. Bolest je jen zdravá nervová reakce, která nám chce říct: "Hej, zlato, je tu něco, čemu bys měl věnovat pozornost." A pokud člověk nevěnuje náležitou pozornost nebo bolest utlumí prášky, pak podvědomí člověka bolest zesílí. Podvědomí totiž tímto způsobem pomocí signálu, jako je bolest, dává najevo svůj zájem o nás a sleduje určitý pozitivní cíl – sdělit nám, že něco není v pořádku. Chovejte se proto ke své nemoci s respektem Obecně, než začnete léčit, změňte svůj postoj k nemoci. Nikdy neberte nemoc jako něco špatného, ​​i když je nemoc smrtelná. Nezapomeňte, že tuto nemoc vytvořilo vaše podvědomí, které se o vás vždy a všude stará. To znamená, že pro to byly dobré důvody. Nespěchejte nadávat své tělo a svou nemoc. Přestaňte s nemocí bojovat. Naopak, díky Bohu, svému podvědomí za tuto nemoc. Díky nemoci samotné. I když to zní divně, udělejte to moderní ortodoxní medicína neléčí lidi právě proto, že s nemocí bojuje. To znamená, že se to snaží potlačit nebo odstranit následky. A důvody zůstávají hluboko v podvědomí a pokračují ve svém destruktivním působení Objevuje se následující obrázek: podvědomí vytváří nemoc jako signál pro naši vědomou mysl, to znamená, že se nám snaží sdělit určitou informaci svým jazykem a jdeme do. doktora a přehlušit tento signál prášky. Ukazuje se, že bojujeme sami se sebou, a dokonce pro tento boj volíme silnější a dražší prostředky. Absurdní?! Úkolem lékaře není zasahovat do těla a nepotlačovat jeho reakce, ale pomáhat „vnitřnímu lékaři“. Přemýšlející lékař zesílí samoléčení. Myslete na to – sebeléčení. Vaše tělo samo usiluje o rovnováhu. Jen mu s tím musíš pomoct. Tak proč se neocitnout v roli tohoto asistenta. Každý z nás má svého „vnitřního lékaře“ V naší kultuře je zvykem pohlížet na nemoc jako na zlo, jako na něco, co nemůžeme ovlivnit, a hledat příčiny jejího vzniku někde venku. To umožňuje zaujmout velmi pohodlnou pozici: „Nejsem zodpovědný za své nemoci. Ať ten problém vyřeší lékaři.“ No, pokud člověk nechce převzít zodpovědnost za své nemoci, pak se stanou nevyléčitelnými nebo se přemění jedna v druhou. Pak takový člověk začne obviňovat okolnosti, špatné počasí, příbuzné, lidi obecně, práci, lékaře. A to je místo toho, abyste se obrátili dovnitř a pomohli si nyní, podívejme se na postoj k nemoci a pacientovi z pohledu moderní medicíny. Lékaři nejprve stanoví diagnózu, to znamená, že nemoci dají název a označení. A pak pomáhají nemoc potlačit léky. Samozřejmě zmírňují utrpení, ale příčina zůstává nevyřešena a nemoc má chronickou formu nebo přechází z jednoho orgánu do druhého. To znamená, že lékaři dávají pacientovi jakési berličky, což jsou léky, a učí je s nimi žít. Moderní medicína je divadlo absurdity! Funkcí lékaře je napasovat člověka na určitou šablonu-diagnózu a pak mu dát odpovídající šablonu.