Pracuji jako psychoterapeut, i když ve své zemi a žiji v Bělorusku, bylo by správné říci, že jsem praktikující psycholog. Je to proto, že moje základní vzdělání je psychologické, ne lékařské, jsem do své práce zamilovaný. Je do toho investována moje duše, srdce, hodně financí, času a ještě více trpělivosti mých blízkých, protože: „Máma hodně pracuje a hodně studuje Moji přátelé, kteří nejsou spjati s psychologií, se ptají: jak může mluvíte celé dny o „švábech“, starostech, pochybách? A říkám jim, proč jsem do své práce zamilovaný. Miluji, když se někdo začne navzájem poznávat. Ne poznávat mě, ale poznávat sebe. Když najednou s překvapením zjistí, že je důležitý a potřebný především pro sebe. Všímám si, jak se výraz jeho tváře mění, uvolňuje se, mění se jeho pohled a intonace Miluji, když si lidé dovolují plakat, konečně přestanou polykat odpor spolu se slzami a naučí se od začátku do konce prožívat to, co bylo skryté. někde velmi, velmi hluboko v duši se mi líbí, že spolu s každým svým klientem „rostu“. Společně prolomíme jeho strachy, pochybnosti, bolest a já vím jistě, že na konci tunelu je světlo. A člověk po ní může chodit sám, jen mu tuto cestu osvětluji baterkou. A čím blíže se blížíme k východu, tím menší by mělo být světlo mé lucerny, tím je ten člověk zralejší, rád říkám: „Dej si na čas... poslouchej teď sám sebe.“ A nejprve vidět překvapení na jejich tvářích. Když totiž spěcháme, tolik věcí nevnímáme, důležité věci nám unikají. A co je nejdůležitější, neslyšíme naše skutečné touhy. Překvapení časem ustoupí sebevědomí a člověk pak začne rozlišovat, co mu v životě sluší a co není jeho příběh. Líbí se mi, že na mé profesi je věk navíc. A s věkem budou moje znalosti, zkušenosti a zpětná vazba ještě cennější pro lidi, které miluji společně s klientem hledat právě tu jehlu, která se ztrácí v kupce sena. Tuhle kupku sena třídíme slámou po slámě a život se stává jasnějším a srozumitelnějším, líbí se mi, když mi po nějaké době začnou věřit něco, co nebylo nikomu svěřeno - svá tajemství a touhy. V tuto chvíli jsem rád, že pokud mi člověk dokázal věřit, přenese tuto zkušenost do světa kolem sebe. A bude důvěřovat ostatním, raduji se, když začnou chápat, že symptom lze odstranit nejen pilulkou, ale také pochopením toho, jaké emoce jsou uvnitř prožívány a nemohou najít cestu ven, když tu větu slyším : Začala jsem svému dítěti rozumět, v r jsem měla podobné zážitky jako dítě. Nejprve vnitřní a pak vnější. Studentka se konečně rozhodne o svých zkušenostech vyprávět svému příteli a zodpovědná vedoucí si dovolí svěřit některé záležitosti svým kolegům, když se změní ta nenáviděná práce, která zabírá tolik sil a energie, když se v koťátku objeví malé kotě. dům, o kterém od dětství snila. Svět se sám od sebe nezmění. Nejprve se změníme a pak do našich životů přijdou zázraky. A jak si někdo nemůže vzpomenout na mou oblíbenou „Alenku v říši divů“: Jaké jsou tam zvuky? - zeptala se Alice a kývla na velmi odlehlé houštiny nějaké pěkné vegetace na okraji zahrady, "A to jsou zázraky," vysvětlila Cheshire Cat lhostejně. "A co tam dělají?" – zeptala se dívka a nevyhnutelně se začervenala. „Jak to má být,“ zívla kočka. – Stávají se... Tyto zázraky jsou důvodem, proč miluji svou práci :)