Od autora: Proč ztrácíme smysl pro lehkost bytí? Jak to mohu získat zpět? Kdo nám s tím může pomoci? Přečtěte si o tom více v níže uvedeném materiálu Když je vaše srdce lehké, vaše chůze je lehká Japonské přísloví Žít tady a teď... Zdá se, co by mohlo být jednodušší. Probuďte se s východem slunce. Podívejte se na svět, uvědomte si jeho krásu, jedinečnost a originalitu. Buďte naplněni klidnou důvěrou nebo sebevědomým klidem ze skutečnosti, že jste v tomto neomezeném světě možností v bezpečí. Otevřete oči a uši dokořán a zhluboka se nadechněte. Vnímejte svět kolem všemi smysly. Uvědomte si hodnotu tohoto okamžiku, této vteřiny, která se už nikdy nebude opakovat. Cítit vzrušující spojení se vším, co existuje... Je úžasné, že každý z nás má všechno to bohatství barev a vjemů. Je ale skryta pod silnou vrstvou duševního „smetí“, která nám pečlivě zakrývá výhled. A nosíme s sebou zavazadla takových myšlenek, přesvědčení, očekávání, falešných postojů a hodnot. Nejenže se jen přetahujeme, ale z nějakého důvodu se také bojíme pustit. Možná je skutečností, že se bojíme, že budeme prázdní a rozloučíme se s tímto zavazadlem, z něhož jsme většinu dostali dědictvím? Ale nebude to vůbec prázdnota, ale lehkost. Snadnost vnímání, existence, života. Lehkost bytí Proč nás nikdo nenaučil, jak najít lehkost bytí? Faktem je, že sami naši „učitelé života“ trpěli jeho absencí. Ale měli to všichni. Bylo nebylo. Když jsme sbírali vložky do žvýkaček, užívali si Fantu z láhve, natahovali se s pitím na několik dní... Když jsme tužkou převíjeli kazetu, abychom neplýtvali bateriemi v přehrávači... Do těchto okamžiků se dostane každý ve svém vlastním stroji času. Jeden malý úryvek z té doby může vyvolat živé, živé vzpomínky, co tedy naši „učitelé života“ dělali během tohoto období propadů, vložek, kazet? Koneckonců byli stále zapojeni do našeho výcviku. Investovali do nás znalosti, dovednosti, zásady. Jeden po druhém předávali součásti svých vlastních životních zavazadel. Díky jim za to - udělali, co mohli. Naučili nás důležitosti. Pravda, úplně zapomínám na lehkost. Lze je pochopit – vždyť přemýšleli o primárních a nejdůležitějších věcech. Naplnění poháru prvky zavazadla, pokaždé v něm bylo méně a méně místa pro lehkost, která byla zpočátku hojná. Co máme nyní? Je pohár naplněn až po okraj a není zde místo pro lehkost bytí? Byl drahocenný čas nenávratně ztracen? Stále máme schopnost se učit. Jsou to ty samé úžasné dovednosti opakování nových zvuků, kopírování intonací hlasu a výrazů obličeje rodičů. Vrozená schopnost učit se a modelovat. Abyste toho mohli využít, nepotřebujete žádné diplomy ani doktorské či akademické tituly, ale nyní se situace změní. Na místo učitelů nastoupí studenti. Tento okamžik byl dobře rozehrán v televizním magazínu „Yeralash“. Tam chlapec zůstal po škole ve službě v prázdné třídě. Vedl imaginární lekci, kdy učitelé seděli v lavicích místo studentů. Chlapec jim kladl záludné otázky o domácích úkolech a učitelé jim nedokázali odpovědět a stydlivě je požádali, aby jim nedávali špatné známky a nevolali jejich rodičům. S výukou dětí to však už myslím úplně vážně. Jeden pohled do očí dítěte bude stačit k tomu, aby pochopilo, co představuje „mistr lehkosti bytí“. Jeho oči jiskří, jeho energie je v plném proudu, je jako ztělesnění zájmu o život ve všech jeho projevech. Nebudete ho ani schopni přesvědčit o závažnosti nějakého důležitého životního problému, kterému čelíte. Protože v jeho chápání to bude jen malá obtíž A kdysi jsme byli stejní. Malí géniové a mistři lehkosti bytí. A náš pohár ještě nebyl plný a zavazadel bylo mnohem méně. Někde uvnitř nás bude navždy část, která si toto všechno pamatuje. Erich Bern by řekl, že tohle