Čí trauma je hlubší? Můj postoj je, že hloubku traumatu nemůžete změřit apelováním na fakta života, a tady je důvod, proč naše vzpomínky nejsou přesně vzpomínkami na fakta. Často je to koncentrát dojmů, afektů, událostí, úspěchů, neúspěchů, tužeb, obav a všeho ostatního, stlačený pod jhem času. Například teenager si jako nejživější obrázek svého dětství pamatuje ten, kdy s tátou vybírají dárek k narozeninám. Chce jednu hračku, ale ani se o ní nezmiňuje, protože nechce čelit otcově kritice „je hloupá, špatná, není dobrá“. A souhlasí s tou, kterou jeho otec vezme z police. Celý den předstírá, že je s touto hračkou šťastný, a večer pláče, protože se mu vůbec nelíbí: „Našel si něco, kvůli čemu se zabil !“ Ale takhle se to srovnávat nedá. Tato vzpomínka je jen špičkou ledovce v tom smyslu, že je to kvintesence všech zkušeností o sobě, o svém místě v rodině a neúspěšných vztazích. A důležitý není její skutečný obsah, ale to, co pro teenagera znamená, jaký význam pro něj osobně se skrývá za touto vzpomínkou a vším, co je s ní spojeno. Může se stát, že situace taková vůbec nebyla. Možná byl výlet do obchodu s mámou, a ne s tátou. A ta samá hračka prostě neexistovala. Ale pokud to psychika přeměnila v tohle, pak to znamená, že je to právě tento obrázek, který nejlépe odráží emocionální, mentální (a ne skutečný) význam souhrnu událostí minulosti. Pokud se zeptáte teenagera, co to znamená pro něj pak jako možnost můžete slyšet, že otec byl velmi děsivý a nedosažitelný, matka se nikdy nechrání, necítil se přijímán, jako by byl v rodině cizí, jako adoptované dítě, sirotek ... Ten, s kým mu to vyčítají V ordinaci je psycholog (ten, co je psychoterapeut), se nezabývá fakty života, ale psychickou realitou. Fakta jsou železobetonová, ale mentální realita je plastická. Díky tomu jsou možné změny. Můžete mi položit otázku nebo se přihlásit na konzultaci v profilu webu nebo mi napsat whats'app, telegram 8(918)225-25-33