Zdá se, že na fotce nikdo není, ale není tomu tak. Když se podíváte pozorně, kde se cesta stáčí a jde do dálky, můj syn běží. Nemůže se dále otočit a vůli, která mu byla dána, využívá na 100 %. A já se na něj dívám a říkám si: No, jak? Jak ho nechat jít do tohoto obrovského, nepředvídatelného, ​​krásného a nebezpečného světa? No, nějak se vraťte k tomu, že máma je psycholožka. A pamatujte si základy teorie. Podle Eriksona prochází člověk během života 8 etapami a každá z nich určuje další. Od 3 do 6 let – třetí fáze, období utváření velmi důležitého rozhodnutí: „Mohu převzít iniciativu a to je DOBRÉ“, „Zajímá mě to, ale nemůžu = strach ze světa a pocit o vině." Děti do jednoho roku se rozhodují o základní důvěře či nedůvěře ve svět, tříleté se učí autonomii nebo zvyku pochybovat o svých schopnostech. A děti ve věku 4-5 let jsou velcí průzkumníci. Co? Kde? Jak funguje svět? Jak ho ovlivnit? Co se stane, když hodíš kámen do vody? A co větev stromu? Proč je tráva zelená? Co je za zatáčkou? A vím, že když v něm tohoto průkopníka podpoříte, bude celý život projevovat iniciativu. Nemůžete ho přinutit sedět v práci, kterou nemá rád, nebude se trápit dlouhým výběrem, nebude si vybírat mezi špatným a snesitelným. Protože bude mít ve zvyku prozkoumávat tento svět, měnit ho podle sebe, kontaktovat lidi a předměty, vybírat si, co opravdu chce. Co když rodič kritizuje nebo trestá? Zastavte se, kam jdete! Proč zase špinavý? Posaďte se! Nechoďte/neberte/NEDEJTE – pak se u dítěte vyvine velmi přetrvávající pocit viny. Protože běhat, skákat, hlasitě se smát, házet kameny a prolézat kaluže jsou přirozené touhy dítěte, které mu vsugeruje příroda. A pokud moje matka říká, že tyto touhy jsou špatné, tak co jsem já? Poněkud jiné. Špatně. Špatný. Pocity viny a iniciativy jsou špatně kompatibilní věci. Jak děsivé je nechat ho jít, ale nemůžete tomu uniknout, musíte. Jinak ho můj strach bude brzdit celý život. Chci, aby měl odvahu splnit si jakýkoli ze svých snů. S pozdravem Sofie Pimenova