V památném roce 2013 pro Rostov na Donu jsem prodělal virovou infekci, po které jsem ochrnul. Předtím bylo nějak těžké komunikovat s postiženými lidmi, připadali mi jako lidé z jiného světa. Při komunikaci s nimi jsem cítil jakousi neohrabanost pozadí a stydlivě jsem odvracel pohled... A pak, když jsem strávil čas na neurologii, kde jsou skoro všichni takoví a já jsem takový, jsem se na to začal dívat úplně jinak. Zaprvé jsem se přestala „bát“ lidí s postižením. Zadruhé nastala taková, i když velmi krátká chvíle, kdy jsem nemohla a nechtěla komunikovat s obyčejnými lidmi. Začala jsem se jich „bát“ v nemocnici jsem ochrnula, sestřičky i pacienti si ke mně chodili „popovídat o psychologii“ a „uzdravit“ se duševně))) Od té doby se o psychosomatiku velmi zajímám. a souvislost mezi psychikou a nemocemi jsem se postavila na nohy do tří měsíců. Byl jsem jediný na oddělení, kdo nedostal antidepresiva, protože jsem měl náladu bojovat (možná, že mě ovlivnila moje sportovní minulost, nějakou dobu jsem chodil s klackem). Nějakou dobu jsem se nemohla spolehnout na své tělo, protože jsem věděla, že mě každou chvíli zklame. A postupně jsem se vypořádával se svými strachy, jeden po druhém O rok nebo dva později (už si přesně nepamatuji) bylo moje postižení odstraněno. Některé poruchy zůstaly, ale na MRI nebyly žádné stopy poškození, i když zpočátku byly docela silné a jsem opravdu naštvaný na domýšlivá prohlášení o nějakém rozdílu mezi zdravými lidmi a zdravotně postiženými))). Dráždí mě pocity nerovnosti, oběti, duch záchrany a lítosti... A také mi není líto nemocných a slabých. Věřím, že každý má sílu. Existují fondy. Nebo je možnost je někde najít nebo se někde přihlásit... Rozhodně mě nemusíte litovat. A rozhodně se můžu přihlásit do jakékoli soutěže jak v životě, tak v práci. A bez ohledu na to mohu dosáhnout svých cílů. Udělal jsem to všechno a úspěšně, jak v nemoci, tak ve zdraví))) A slabost, to je druhá strana síly. A vím, že mohu být slabý a zranitelný, mohu plakat, smát se, být šťastný a prožívat bolest. Polykám život jako čerstvý ranní vzduch. Užívám si každý okamžik Myslím, že nemoc má spoustu zdrojů, když je smrt přes rameno a když víte, že zítra můžete navždy ochrnout (diagnóza nebyla odstraněna a nelze ji s jistotou určit). hodně síly!!! A je radost vnímat život takový, jaký je, bez jakýchkoliv chmýří introjektů. Užívejte si každou minutu a každý nový den, stal jsem se šťastnějším a život je po invaliditě bohatší)))) Přijetí vlastní bezmoci bylo pro mě důležité, bylo mi také řečeno, že diagnóza je celoživotní a jak moc déle musím chodit po vlastních nohách nikdo neví, může to být měsíc, může to být rok, nebo to může být 20 let (to se zdá být maximum) do další exacerbace Na začátku byla taková zlomový okamžik, vážně jsem mluvila s manželem, aby zvážil všechny potíže, a navrhla jsem mu, aby odešel. Taky si myslel, pak řekl, že asi těžko přijme moji nemoc, ale má ji moc rád a je připraven to zkusit Nejtěžší pro mě bylo přijmout beznaděj ohrožení života, někoho... pak ti spadne cihla na hlavu, někomu jinému se něco stane. A právě jsem začal zachytit každý okamžik tohoto života. A zbohatlo mi to a pak jsem nějak zapomněl na svou nemoc, teď žiju plnohodnotný život. Někdy, když se začnu nudit, připomenu si hodnotu života a každé prožité minuty. A hned všechno zapadne na své místo))) A často si vzpomínám na Castanedu, když psal, že každý válečník musí mít vždy na paměti, že smrt následuje jeho levé rameno a je vždy nablízku a může kdykoli předběhnout. To však dodává sílu a vrací vás do „tady a teď.“ Hodně pracuji s klienty na otázkách psychosomatiky, zdraví a vnímání života. A kvalita života se opravdu zlepšuje. Život je naplněný smyslem))).Přeji vám zdraví, radost a naplnění ve vašem životě!!!!