Od autora: Tento případ vyprávěl jeden klient, který byl více než 2 roky ve stresu kvůli obavám z jedné nejnepříjemnější události ve škole, na co vás teď upozorním, je dopis s hněvem, který nakonec napsala, protože byla inteligentní až po kořínky vlasů a byla učitelkou s tichou a klidnou povahou. Ale pomohlo jí to. A doufá, že jednoho dne vyjádří vše osobně učitelce svého syna, kterou zveřejňuji s jejím svolením. „Víš, pořád ti to vyčítám a zlobím se na tebe Ano, ano, když se náhodou mé myšlenky vracejí k tomuto dni – 2. září, před 3 lety, jsem přemožen vztekem. A naštvanost na sebe. Naštvanost, že jsem vám nedala najevo vše, jak jsem chtěla, jak jsem měla, od toho dne jsem naplněna rozhořčením a nenávistí vůči škole a vůči vám, milí, uplynuly celé 3 roky . a konečně jsem se sebral a posadil se, abych napsal tento dopis, abych se zbavil tíže, která mě pronásledovala. Já a skrze mě a mého syna. 2 a půl roku jsem byla pokrytec a hrála jsem roli zdvořilé kolegyně a loajální mámy Proč, ptejte se. A pamatujte na sebe! Když jsou naše děti v rukou učitelů, chceme je chránit a první, co nás napadne, je: „Pokud budu k učiteli přátelský, pak můj syn dostane přátelský přístup a navíc celou sadu bonusů. - jako např.: pomoc při výuce, individuální přístup, péče a zapojení“ Nic takového, obrázek jsem si okopíroval ze sebe a přivlastnil si ho pro vás. Vzal jsem svého syna do školy, abych tě viděl jako učitele. Moje chyba vyšla najevo hned první den výuky. Děti přišly do školy 2. září, aniž by si uvědomily, kde jsou. A tento den byl spíše svátkem pro rodiče i děti - první den s učebnicemi, dospělý v lavici a ten můj chodil s takovým pocitem. S velkou touhou a důvěrou - že uspěje a všechno se mu bude líbit, ale stalo se drama a smutek. Pro něj. Pro nás. Ty jsi ten důvod! Tito. vaši pedagogickou úzkoprsost, vaše pokrytectví a nepružnost, vaši, troufám si říci, nechuť a neúctu k dětem, jsem pozdravil syna u brány školy s chvějící se radostí. Když jsem uviděla jeho tvář, můj úsměv se změnil v grimasu... Můj syn ke mně přišel s pláčem a výčitkami. „Kvůli tobě jsem naštval učitele! Řekla, že jsem ji naštval!! Vždyť skoro všechny děti měly čtverečkované sešity, ale já ne, poslali mě hledat tě po škole, ale nenašel jsem tě!!! Tak jsi mi dal čtverečkovaný sešit.“ -ah-ah (pláč) - Mám knedlík v krku, slzy zášti - a učitelka ti nenabídla papír do práce - Řekla, nemá? nemít jeden. Všichni si to musíme unést sami.. A proto jsme udělali všechno, ale já ne-e-ne, slušně, nemůžete říct nic, ale nelidské, hloupé, nepedagogické... Myslím, že tohle je jak se má nenávidět, dělat to od 6- letního dítěte...A kdybych nepracovala ve škole, kam bys ho poslala, volala jsem ti ve stejnou hodinu, protože nerada nosím? ošklivé věci ve mně, jako zášť a hněv. Dávám je těm, kteří mi je přinesli, ale... byla tak zdvořilá, že je to stále hnusné, řekl jsem: „Irino Vladimirovno, můj syn nepřinesl sešit a je velmi rozrušený, pláče, nemůže se uklidnit. dolů, protože jsi řekl, že tě naštval, milostivě a zároveň poučně jsi na druhém konci linky prohlásil: „Řekni mu, aby neplakal. Už se nezlobím“ Byla to odpověď, kterou jsem očekával!? Samozřejmě že ne! Nezlobí se...A já jsem chtěl...chtěl jsem...jen jsem tě chtěl udělat tak bolestivou a hořkou, jako to bylo pro nás. Dítě si tuto událost nepamatuje, prožili jsme to, zažili a zapomněl, s psychologem, za peníze, ale stále mám pocity a teď je sdílím s vámi, ne, dávám vám je. Dělejte si s nimi, co chcete. Jsou vaše. Ne naše. Ne moje...““Milí rodiče, škola je důležitá, školu volí miliony rodičů pro své děti. Většina z nás si rodinnou (rodičovskou) výchovu nemůže dovolit. Přeji vám, abyste byli vytrvalí a sebevědomí, respekt, ale také.