Obrany adaptace nebo odporu k úspěchu Při své práci se psycholog často setkává s řadou odporů klientů. A tyto odpory kdysi potřebovali lidé k ochraně, k přizpůsobení se svému prostředí. Bez nich by pak nemohl přežít. Stává se ale, že tyto pro něj tolik potřebné „berličky“ s sebou zbytečně vláčí, ačkoli už „díky nim“ zpomaluje. Často již nevědomě, aniž by si uvědomoval, co mu v tom brání. Jeden z odporů se nazývá „fúze“ Od raného dětství se dítě přizpůsobuje tomuto světu, do kterého přišlo. Ve zvířecím světě je novorozené lidské dítě nejbezbrannější a nepřizpůsobené k samostatnému životu dalších devět měsíců „nosí“ matka dítě v náručí. Bez matky nemůže přežít a nadále je s ní ve spojení Sloučení je první obranou v životě dítěte a právě v prvním roce života se vytváří spolehlivá vazba k rodičům, která je životně důležitá a je. dále garantem vnímání světa jako bezpečného. Ve zdravém vývoji je rodič, často matka, s dítětem v prvním roce života, krmí ho, hraje si, stará se o něj, mluví s ním a laskavě se k němu chová. A pak se to postupně „pustí“, což vám umožní získat vaše cenné zkušenosti. Zároveň je nablízku a v případě potřeby připravena pomoci. Dospívání je kritickým věkem, kdy se testuje síla rovnováhy připoutanosti a povolení získávat zkušenosti, kdy rodiče potřebují umožnit dítěti stát se dospělým a neztratit s ním kontakt. A zde se zvyk být ve „sloučení“ může stát odporem, který matce nedovolí pustit, nedává dítěti právo na její zkušenost. A pak v dospělosti člověk zažívá potíže v životě, necítí se sám sebou, neví, co chce. Stává se, že dítě již dávno vyrostlo, ale neoddělilo se od svých rodičů, žije s nimi, nezakládá vlastní rodinu, nemůže si vybrat povolání a rozhodlo se být ve sloučení. To má koneckonců i své vedlejší výhody. Aniž byste vyrostli, nemusíte přebírat zodpovědnost a být nezávislí. Koneckonců, je to děsivé, když taková zkušenost neexistuje, ale jeho matka je nablízku a ona za něj rozhoduje o všem, to se často může projevit tím, že člověk neví, co sám chce. Když za něj jako dítě o všem rozhodují rodiče a nenechají ho nic vybírat, nemá tuto zkušenost. Dopadne to jako v tom židovském vtipu. Matka volá dítě domů a on se ptá: "Mami, je mi zima nebo chci jíst?" Jedná se o fúzi typu 1. Pro člověka je těžké dělat rozhodnutí a volby v pozdějším dospělosti. Klient přichází na konzultaci k psychologovi, těžko formuluje požadavek na práci, neví, co chce Když má dospělý sklon splynout s partnerem nebo jinou významnou osobou, začíná žít která mu není vlastní, „cítí city“ své partnerky, přijímá je za své, nedokáže si sebe bez něj představit a „ztrácí“ se, rozplývajíc se ve svém milovaném. Jedná se o fúzi typu 2. Ve zdravém stavu je to vztah mezi matkou a dítětem, kdy je životně důležité být na stejné vlnové délce, ve fúzi. A také projev lásky, kdy je důležité splynout s druhým, co nejvíce se sblížit. Ale později, ve zdravém vztahu, mohou zamilovaní lidé regulovat období splynutí a rozchodu na 2 samostatné jedince, kteří se milují, a zároveň přijímají a respektují individualitu, odlišnost toho druhého, jeho osobní prostor. Klient, který je ve fúzi typu 2, nechápe, „kde partner končí a on sám začíná“. To může být pro partnera jak „dusivá“ možnost, tak důvod k manipulaci. Na schůzce s psychologem takový klient nerozumí tomu, co sám cítí. V obou případech budou muset klient a psycholog pracovat s odporem, aby se „spojili“. Je potřeba se oddělit od druhého, pochopit rozdíl s ním, vrátit se k sobě, pochopit, co sama cítíte, co sama chcete. Zároveň se musíte vrátit do dětství, vidět, uvědomit si s pomocí psychologa, co tam je.