Od autora: Proč nevíme, jak milovat? Kde mohu získat tuto lásku pro sebe? Co mám dělat a jaké kroky mám udělat Nevěřím si... Nevěřím, že můžu změnit svůj život... Nikdy mi nic nevychází... I když něco začnu dělat? s potěšením rychle vyhořím a ještě víc se zklamu sám ze sebe... Lenost, únava, apatie - to jsou v poslední době moji stálí společníci... Žádná sedativa nepomáhají... Nic mě v životě nedělá šťastným, frčím na své děti, manžela nechci vůbec vidět, všechno mě na něm rozčiluje... Chápu, že mě život míjí, ale co nadělám, nechápu, jak začít žít jinak... To je jakýsi kompot toho, co většinou slyším na prvních úvodních konzultacích Je úžasné, kolik žen má podobné zkušenosti... A je velmi smutné, že je ještě více těch, které se bojí i samy sebe, že něco není v pořádku. ... Nasazujeme si masku úspěchu a významu, ale je nám ze sebe nevolno... O jaké harmonii, radosti a lásce můžeme mluvit, když zoufalství a hněv jsou vyrvány zevnitř... Když ty ne vědět, co dělat s tíhou nevyřešených problémů, problémy, které se jen snaží spadnout na vaši hlavu a ještě více vás omráčit A čas už není pomocníkem, bolest křivd není přehlušena, zklamání v sobě samém sílí a život jen. rok od roku prohlubuje své barvy. Tento stav může vysvětlit mnoho důvodů... Ale úplně první věc je ta, že jsme nebyli naučení MILOVAT SE a PŘIJÍMAT SE se všemi svými přednostmi a slabostmi, slabostmi a nedokonalostmi Byli jsme naučení odvrátit se od sebe: Když se o to snažili! zapadají nás do obecných standardů, porovnávají nás s našimi vrstevníky Když nás zapomněli pochválit nebo si nevšimli našich úspěchů, když neřekli „miluji tě“ a „jsi můj nejlepší“, „budeš rozhodně uspět.“ Když se snažili vyřešit všechny naše problémy a rozhodovat za nás Když popírali naše city a zakazovali nám: plakat, zlobit se, být uražený Když jsme omezili své aspirace na vlastní hranice: „Kam jdeš , neuspěješ." Nyní se tedy ukazuje, že tato všeobjímající láska k sobě samému nyní leží hluboko pod troskami křivd a zklamání... Je svázána v pevném sevření nekonečnými obavami a pochybnostmi... Bolest z odmítnutí, smutek z promarněných příležitostí , pocit viny za svou bezcennost je rozdrcen pod těžkým útlakem... S takovým zavazadlem nemožné užívat si života...Tvé oči nezáří štěstím, když je vaše duše tak plná trosek...Není možné nikoho milovat upřímně a bez předsudků, zatímco láska k sobě samému chřadne v neznámém vězení. Proto ta apatie, lenost, nuda místo přílivu lásky a univerzálního štěstí... Prostě už nezbývá síla... Všechny splývají, aby sotva - sotva poznamenávaly čas, tahajíce za sebou „nahromaděné bohatství“. Ale, hurá, tohle není rozsudek smrti A na tento problém existuje řešení. obrátit se k sobě... Najednou se ukáže, že se máš za co milovat a oceňovat...Z nějakého důvodu si dovoluješ být nedokonalý a přijímáš se jako skutečný, takový jaký jsi...Jsi plný síly jít dál...S upřímným úsměvem a očima zářícíma štěstím! A to není vůbec složitá věda... Když jsem se to sám naučil, můj život byl v plném proudu... Dřív to byla spíš stojatá louže zarostlá bažinatým bahnem, ale teď je tu opravdový prudký proud, a svěží, povzbuzující a křišťálově čistý Toto je proud, který naplňuje energií, silou, sebevědomím... A kousek po kousku s sebou bere všechen balast nashromážděný za ta léta, který jsem s sebou také musel nosit. Všechno, o co jsem léta usiloval a chodil po malých krůčcích, se začalo formovat, jako by to samo od sebe dopadlo tak, jak to dopadlo, a bál jsem se pomyslet, že to tak opravdu bude lepší pro mě. Správní lidé začali přicházet ve správnou chvíli, informace a další... Zároveň je moje duše naprosto klidná, klidná a svobodná, i když bouřky se často dějí přes palubu. To je úžasný stav a stojí za to se to naučit.