Část 2. Když moje klientka přišla na další konzultaci, na její tváři byl zmatek a zoufalství. Stát byl v depresi. Po uhlazenosti, stylu a upravenosti, se kterou přišla na první schůzku, nezůstalo ani stopy. Jak se cítíš? Hrozný. Napsal jsem ten zatracený seznam. Víte, kolik bodů jsem ve svém životě implementoval? Nevím. Nejdůležitější je, že to teď víte. řekneš mi to? Otevřela poznámky a začala velmi emotivně číst: „Neuspěješ. Víš, kolik projektů jsem z ničeho nic zničil od té věty, kterou řekla moje matka? Napočítal jsem. 18 vyšlo za 6 let! Osmnáct!". "Všechno ničíš." Víte, jak se to v mém životě uskutečnilo? Když jsem se rozhodl ukončit jakýkoli vztah, který se mi sám nelíbil, měl jsem pocit, že já, to já, jsem všechno zničil, že jsem hrozný člověk!” „Nepoznáváš lidi jako jsi ty. Víš co!? Tak jsme se rok co rok přestali poznávat.“ Celkem dala 28 bodů. Někdy, když četla ty nejbolestivější pasáže, plakala. Někdy se hystericky smála. Občas se červenala, když došlo na ty nejintimnější chvíle. Ale nejdůležitější je, že to dokázala. Nečekal jsem, že bude dělat tolik samostatné práce. Spíš jsem si myslel, že si to rozmyslí a při konzultaci si uděláme seznamy. Ještě před prvním setkáním si v dotazníku kladu otázku: proč jste se rozhodl řešit svůj problém nyní? To ukazuje úroveň motivace člověka ke změně. Neskonale obdivuji lidi, kteří přicházejí k psychologovi a krůček po krůčku otáčejí svůj život. Je to náročné. Někdy je to jako nouzové brzdění lokomotivy, ve které cestují cestující z myšlenek klienta. Proto dostávám spoustu otázek o technikách, které, jak se zdá, mění život člověka po prvním sezení. Ano, někdy se to opravdu stává. Klient ale v naprosté většině případů po konzultaci vyrazí do života a pokračuje ve stejných věcech. Možná ne hned, možná nějakou dobu vydrží morální a volní sílu, ale pak se zhroutí. V tomto případě na sebe lidé většinou začnou šířit hnilobu: no, ty VÍŠ JAK NA TO, proč to zase děláš!? Ale vědět a cítit jsou dvě různé věci. A „jak by mělo“ - nutné pro koho? Pro svého psychologa? Pro vědce, který vymyslel tu či onu teorii? Univerzální recept pro každého neexistuje. Nikdo nemůže člověku říct, jak ON potřebuje jednat, cítit, myslet, aby byl šťastný a žil svůj život. Jsi skvělý! Udělali jste obrovský kus práce! A tato práce opravdu vyžaduje obrovskou vnitřní sílu. Jsem na tebe hrdý. Je to pravda…? Děkuji,“ povzdechla si. Jak se teď cítíš? Nenávidím se, nenávidím tyto lidi. Jsem naštvaný! Dnes jsem si vzal fén... a ani se mi nechtělo dělat si vlastní vlasy. Jaký to má smysl, když si ničím život? Všimněte si, jak jste už mluvili o bodu, kdy věci kazíte? Hmm...no ano. I sobě,“ zasmála se ironicky. Co s tím vším teď dělat? Existuje několik fází prožívání hněvu a vzteku. Nejprve musíte nasměrovat hněv tam, kam patří. Dále prožijte svou vlastní bezmoc - minulost nezměníte, to je fakt. A ve třetí fázi musíte odpustit... a především odpustit sobě. Začala plakat. Slzy jsou dobré, nechte vyjít své napětí, své pocity a emoce. Jak se cítíte: potřebujete nyní pár dní na to, abyste hodně plakali a prožili tyto těžké pocity lítosti, viny, vzteku? Ano, musím to zpracovat. Velmi často se člověk, který se chytí v ne nejpříjemnějších stavech, snaží z nich rychle vyskočit, předstírat, že neexistovaly, že je všechno špatně. Nejsem příznivcem tohoto přístupu. Je důležité dát si pár dní na to, aby vaše pocity našly cestu ven. V tomto období byste neměli dělat žádná osudová rozhodnutí ani chodit ke svým blízkým na rozhovor. Naopak je lepší odejít do důchodu a.