Od autora: V životě jsem viděl mnoho takových intuicí a intuitivních, tak hrdě prohlašujících, že jim je u lidí na první pohled vše jasné. „Intuice je hlas Boží,“ četl jsem onehdy. Jak bylo řečeno! Wah! Okamžitě se hrnuly lajky a poděkování. Ještě bych. Nakonec vysvětlili, co to je. Ale cítil jsem se nějak uražen pro Boha. Intuice je hlas Boží... Má cenu svádět vše na Boha? Rozhodnutí děláte sami a nesete za něj odpovědnost. Pamatujete si, kolikrát vás vaše intuice oklamala? Kolikrát jsi okamžitě otočil hřídele a zmizel v mlze, aniž bys zkontroloval, jestli má pravdu? Ano, a proč si ověřovat, jestli jsi jí věřil a následoval ji. Lidé se často rozhodují intuitivně. Proč je kolem tolik nešťastných lidí... To se stane, pokud alespoň minutu vážně přemýšlíte o předmětu mé dnešní úvahy. Aby byl rozhovor konkrétnější, uvedu příklad z vlastního života. Bude to zábavnější a přehlednější. Jednou mě pozvali do televizního pořadu „Let’s Get Married“ jako kunaka. Tuto roli obvykle hrají přátelé, známí, spolupracovníci a další známí nevěsty nebo ženicha. Sedím klidně na hlavním kanálu země a tiše se raduji, že se mě nikdo na nic neptá. A jsem šťastný, protože televize je nejhorší místo, kde můžete vyjádřit své vlastní myšlenky, pokud nejste prezidentem země nebo v nejhorším případě ředitelem kanálu. Přeruší tě uprostřed věty. Vystřihnou si, co potřebují. A skutečnost, že z vás později udělá to, že budete vypadat jako úplný idiot, nikomu nevadí. Asi dvacet minut jsem se vyhříval pod světly reflektorů, než se mě, jak předepisoval scénář, zeptali na nějakou otázku, na kterou mi vlastně nedali odpověď. Jsou příliš líní poslouchat až do konce. Jsou unavení z lidí. Za den se natočí několik pořadů. Také mi říkali starý libertin, zřejmě podle mé šedé hlavy. Už od prvních vteřin natáčení jsem měl pocit, že moderátorka L. Guzeeva se mnou má jasno. Uhodnete proč? Přesně tak, intuice. V tomto případě její. V životě jsem viděl mnoho takových intuitivních a intuitivních představ, tak hrdě prohlašujících, že jim je u lidí vše jasné na první pohled. Po dvaceti letech studia psychologie a poradenství a od mých pětadvaceti mi je málo jasné. Jen domněnky. A jim od prvního. Dávno jsem se odstavil od uraženosti. Hlavně na takové maličkosti. Znovu sedím, všemi zapomenutá, poslouchám zpovědi nevěst a přemýšlím, kdo má skutečně vzory na ženichovi a kdo se objevil na velkém plátně. Přirozeně se pozorně dívám na mladé dámy. Naštěstí se stále více dívají na moderátorky. A tady se mi o přestávce mezi převlékáním nevěst dostává pozornosti hostitele podruhé a naposledy. A ona mi říká: "Sledoval jsi tu dívku tak hltavým pohledem." "Zdálo se ti to," odpovídám tím nejslušnějším tónem. - Ne. Nezdálo se to. Dlouho mě nic nenapadlo!!! Proč si myslíš, že si tím byla tak jistá? Že jo. Řekla jí to její intuice. A teď k tomu, co se vlastně stalo. Ta slečna vůbec nebyla můj typ. Naprosto. Navíc jsem byl už tři měsíce ve středně těžké depresi. A v tomto stavu nevykazuje libido téměř žádné známky života, což vám umožňuje dívat se na ženy s přibližně stejnou mírou chtíče, s jakou se díváte na stromy a keře podél silnice. Jsou tam krásné. Rozumíte své mysli. Ale je tu nulová touha. Ale to není vše. Abych své trápení zmírnil, bral jsem již druhý měsíc vážné antidepresivum, které radikálně potlačilo libido. Proti moderátorce jsem nic nenamítal, protože jsem naprosto dobře chápal, proč ji dlouho nic nenapadlo. A kdyby byl proti, byl by okamžitě označen za pokrytce. Nyní se konečně můžeme vrátit k hlavnímu tématu. Železobetonové sebevědomí L. Guzeeva bylo dáno intuicí. A rozhodně to nebyl hlas Boží. Bůh by nikdy neproletěl kolem pokladny s takovým hvizdem, zhodnotil můj aktuální stav a vrhl pohled na odcházející slečnu. Jinými slovy, byl to hlas podvědomí L. Guzeeva, všechny zkušenosti, které nasbíral za dlouhý život, uložené v15. 01. 2019