Od autora: archiv rodinného psychologa Proč je enuréza „potřebná“? Pozadí. To bylo v dávných dobách, kdy se o internetu ani nesnilo. Na počet obyvatel také nebyl dostatek psychologů. A lidé se svými problémy a problémy obraceli... na redaktora novin. V té době mi jako rodinnému psychologovi periodicky volaly redakce s žádostí o vyjádření k tomu či onomu dopisu. Nedávno jsem třídil své papíry a našel jsem publikace v sekci „Psycholog a já“. Některé z popsaných případů jsou docela zajímavé a rozhodl jsem se o ně podělit. (Jména klientů byla změněna) Dopis Vážení zaměstnanci novin...! Obracím se na Vás se svým problémem. Můj vnuk (jsou mu 4 roky) čůrá, když spí. A to jak ve dne, tak v noci. Během noci někdy 2-3krát „odpluje“. Zkoušeli jsme ho probudit, když byl suchý, ale nebylo to k ničemu. Uběhne trochu času - už je mokrý. Byli jsme vyšetřeni v krajské nemocnici neurologem, psychiatrem, urologem - vše v pořádku. Ale vnuk hodně trpí a my máme starosti. Chodí přece do školky. Nedej bože děti škádlit. Znepokojuje mě také to, že můj vnuk byl na mě agresivní, když se moje snacha učila a odcházela na sezení, zůstala jsem s ním sama. Tohle bylo dokonalé dítě. Bezvýhradně nás poslouchal, hodně jsme četli, chodili a jezdili autobusem. Pořád si to pamatuje. Ale ke dveřím přicházejí pouze rodiče - se mnou „není kamarád“. Jednou mě praštil do hlavy a snažil se to udělat co nejbolestněji. Nadávali mi za to, ale nepomohlo to. Jednoho dne jsem sebral dvě šicí jehly a vyhrožoval jsem, že když mě zasáhnou, píchnu je. Mé snaše se tento způsob výchovy nelíbil, ale vnuk už mě nebil. Nekřičím na dítě, ale ani nehlídám, jako všichni ostatní v rodině. Rodina mého syna je normální, syn nepije ani nekouří. V krajském centru, kde bydlíme, nebyla vhodná práce, takže nepracuje poblíž. Doma je málokdy, ale synovi se věnuje. Moje snacha tu pracuje. Chápu, že je potřeba něco udělat, ale nevím co. Odpověď je zřejmě potřeba hledat hlouběji, snad v každém z nás. Lyudmila Ilyinichna G. Komentář Ano, Ljudmila Ilyinichna má pravdu – důvody je třeba hledat hlouběji, ve vztazích členů rodiny. Vždy, když začnu pracovat s konkrétní rodinou, postupně pochopím, jak je „příznak“ (v tomto případě enuréza) zabudován do rodinného systému, jak je v této rodině „potřebný“, jak je to logické. "K čemu je to potřeba, když se toho chtějí zbavit?" - mnozí budou překvapeni. Faktem je, že každý příznak rodině „ulehčuje život“, protože umožňuje nevytahovat obtížná témata a nediskutovat o nepříjemných věcech. Takže táta je ve skutečnosti daleko, ženy tráví většinu času s dítětem - matkou a babičkou. Z dopisu má člověk dojem, že vztah Ljudmily Iljiničné s její snachou není snadný a v jistém smyslu se chlapec stal rukojmím této obtížné situace. A to se v rodinné terapii vyskytuje poměrně často a nazývá se to „konflikt loajality“. Ptáte se, co je to za zvíře? Pamatujte, že jste pravděpodobně viděli, jak se dospělí ptají dítěte: „Koho miluješ víc – mámu nebo tátu? To je velmi těžká otázka. Dospělí odsuzují dítě k vnitřnímu konfliktu: pokud odpoví, že miluje svou matku, zradí otce a naopak. Ne každé dítě napadne projevit loajalitu oběma rodičům. Pokud se vrátíme k rodině Ljudmily Iljiničné, zde se chlapec utopil v konfliktu loajality bez jakýchkoli uvozovek a každý večer plaval v mokrém prostěradle. "Na prahu jsou jen moji rodiče - už se se mnou nekamarádí," stěžuje si babička. Dítě jí z nějakého důvodu nemůže projevit svou náklonnost – byla by to zrada jeho matky. A svou loajalitu k matce budete muset projevit agresí vůči babičce. Mamce se nelíbí babiččiny rodičovské metody, ale ten kluk.