Pocit vlastní celistvosti, seberovnosti nebo, jak říkají psychologové, identity, je velmi příjemný, ale extrémně nestabilní stav. Dávejte na něj pozor. Právě jste se cítili celiství, mocní, svobodní, připraveni reagovat na jakoukoli výzvu osudu, když najednou z nějakého neznámého důvodu veškerá sebedůvěra zmizí, začnete se zdát, že se rozpadáte a chcete najít odlehlé místo, kde se můžete schovat. , sbírejte se kousek po kousku, lepte je k sobě, olizujte rány a získejte zpět ten úžasný pocit prožívání celého svého mocného Já Co se děje, proč je lepidlo, kterým lepíme náš obraz, tak nespolehlivé a jaké lepidlo je to? Každý má své vlastní. Poznatky o tom, co jsem a co NENÍ já, získáváme v kontaktu s ostatními, s vnějším prostředím, čtením knih, poslechem přednášek. Přivlastňujeme si to, co leží v našem srdci, když se s tím setkáme, zažíváme radostný pocit něčeho drahého a známého, jako bychom byli v domě našich rodičů. A nezáleží na tom, že to byl kdysi nápad a úvaha někoho jiného. Když se setkáme s něčím, co je nám identické, přivlastníme si to, strávíme to, začleníme to do vlastní tkáně a tento pocit „vlastního“ se v nás rozvíjí po celý život. Pomocí pokusů a omylů se učíme mezi milionem navrhovaných možností najít tu svou. Pro vůni, pro zvuk, pro pocit radosti ze setkání s něčím vlastním, pro pocit slasti z přijetí této části do své „kompozice“ A tuto naši mozaiku lepíme a lepíme do neuvěřitelného obrazu náš vlastní obraz. Výběr podle barvy, podle smyslu, podle pocitu. A zde je velmi důležitá kvalita a síla lepidla, které drží celistvost celkového obrazu. Na čem tato kvalita závisí? Pravděpodobně ze schopnosti rozpoznat a odlišit své vlastní od cizího, potřebné od zbytečného, ​​žádoucí od vnuceného. Natalia Barsuková