K napsání tohoto článku mě inspiroval příběh italského spisovatele Tonina Guerry (v roce 2020 by se dožil 100 let), který vyprávěla jeho múza a manželka Eleonora Yablochkina. Něco odráželo současný stav nucené izolace lidí kvůli protikoronavirovým opatřením. Přiznám se, byl jsem ohromen a částečně jsem záviděl, jak se lidé v podmínkách nouze, utrpení a nejistoty dokázali navzájem citově podporovat, nasytit se duchovní potravou Tonino Guerra, který sice ještě nebyl scénáristou, ale měl talent na psaní světové války byl zajat a skončil v nacistickém koncentračním táboře. Vězni požádali Tonina, aby jim přečetl své básně. A jednou o Vánocích, když vězni zůstali bez jídla, někdo požádal mladého básníka, aby mu řekl o slavnostním italském pokrmu tagliatelle. A Tonino začal improvizovat. Vzpomněl si, jak jeho matka vytáhla z komody pytel mouky a vysypala ji na stůl. Tonino „přidával“ vejce podle počtu vězňů. Těsto „uhnětl“... Opodál už se v rendlíku „vařila“ voda, do které „přidával“ nakrájené nudle. Když bylo togliatelle hotové, Tonino všem „naplnil“ talíř, „přidal“ parmezánovou omáčku... A najednou, po chvíli ticha, uslyšel: „Můžu ještě.“ Guerra nakrmila lidi! s vaším příběhem je to tak dojemné, starostlivé a lidské. Existuje místo pro život v izolaci. A to nelze předem naplánovat, tento stav je dán pocity, které člověk v daném časovém okamžiku prožívá. Nestanovuje si cíl, ani neví, jaký bude výsledek, prochází procesem, žije život tady a teď. V tuto chvíli člověk neupadá do úzkosti, do neurózy, nestává se zranitelným, jeho duševní zdraví je zachováno – jde o psychologický obranný mechanismus (tvůrčí adaptace). Je to kreativita, umění, kino, které pomáhá přežít stav nejistoty, snižuje míru úzkosti a obohacuje náš svět. Věnujte pozornost svým nejzákladnějším potřebám jídla, tepla, intimity, spánku, bezpečí, pohodlí domova. To vám dává pocit podpory a pomáhá vám přizpůsobit se nové realitě. P.S. A samozřejmě doporučuji zhlédnout dokument “The Land of Tonino Guerra”, určitě získáte psychoterapeutický efekt.)))