Od autora: Toto je skutečný příběh probuzení! Zážitky během dlouhé cesty v psychoterapii, která skončila existenciálním zážitkem zrození... Hledání sebe sama! Příběh jednoho probuzení... Aneb esej na téma: „Moje cesta v psychoterapii...“ Toto je skutečný příběh probuzení! Zážitky během dlouhé cesty v psychoterapii, která skončila existenciálním zážitkem zrození... - No, ahoj, HVĚZDO - Ahoj... - Jak dlouho jsem tě chtěl poznat... - Proč? já, že si máme co říct... Stál jsem a díval se na své otevřené dlaně, ze kterých na mě překvapeně koukala malá hvězdička. Nikdy předtím jsem neviděl skutečnou hvězdu, jako je ta na obloze. Vždyť žijí tak vysoko, že je není vidět. Jako dítě jsem často kreslil hvězdnou oblohu a všechny mé hvězdy byly žluté, téměř identické velikosti, ve tvaru všem známé pěticípé hvězdy. Tahle nebyla jako žádná z nich... Nevím, proč jsem ji nazval hvězdou, možná proto, že jsem znal něco z její historie. Ale opravdu vypadala jako hvězda. Malý, zářící a místo pěticípých výčnělků měl mnoho jasných ohebných paprsků různých velikostí, připomínaly mi vlající vlasy, něžné a láskyplné, rozvíjející se ve větru. V této podívané bylo hodně svobody a lehkosti. Ale když jsem se na ni podíval, všechno ve mně kleslo. Byl z ní cítit smutek a obzvláště zarážející bylo, že se usmívala, jako by na všem, co se jí stalo, nezáleželo... - Víš, Hvězdo, sleduji tě mnoho a mnoho let. , a teprve teď jsem se s tebou odhodlal...( Dlouho jsem se snažil najít slovo, seznámit se - ano, známe se mnoho let... spřátelit se, ne, náš vztah není přátelství, je to něco mnohem víc... zdá se, že jsem se s ní už dlouho plánoval setkat a konečně si promluvit) - rozhodl jsem se s tebou mluvit "Seznámit se a popovídat si," dokončil jsem. "Jsi zvláštní," řekla hvězda, "na co jsi čekal?" Usmál jsem se pro sebe a pomyslel jsem si, jak moc mi chybí její lehkost a odvaha a nahlas přiznal: "Bál jsem se..." Hmm, co? - můj partner byl překvapený - Že po setkání s vámi se můj život může hodně změnit... Dlouho se na mě zamyšleně podívala a já se podíval na ni. Bylo cítit, že naše pohledy splývají. Na okamžik se mi zdálo, že se její paprsky prodlužovaly a začaly se ke mně natahovat, a v dalším okamžiku, a naše těla se sjednotí, vroste do mě a já už nikdy nebudu moci mluvit. jí, zeptej se na všechny otázky, rozuměj... Vyděsil jsem se a řekl jsem nahlas: „Hvězdo“ Dál seděla v mých dlaních a překvapeně se na mě dívala, jako by ode mě čekala všechny mé otázky. Usmál jsem se na ni a ona mi úsměv opětovala. A pak to bylo tak teplé a snadné. Uvnitř sebe jsem si uvědomil, že právě teď získávám něco neskutečně cenného pro sebe, a zdá se, že i pro ni... Pro nás... Opravdu jsem chtěl se svou společnicí vyrazit na dlouhou cestu, kterou jsem měl v plánu tak dlouho. Nevěděl jsem, jakou otázkou začít. Dlouho jsem seděl a díval se do dálky, hvězda kolem mě kroužila jako mýdlová bublina. Třpytil se v paprscích slunce a trochu mě oslepoval. Říkal jsem si, jak je to divné, že je den, a ona je tady... Koneckonců, hvězdné svatyně lze vidět jen v noci - Řekni mi o sobě? - Začal jsem bez přestání štěbetat, vyprávěla mi, jak ráda létala nad městy a dívala se na lidi. Rád létá nad lesy, zahradami a krouží nad vrcholky hor. Začal jsem si to jasně představovat, jako bych teď cestoval s ní. Vyrazilo mi to dech. Byl to úžasný pocit letu: lehkost, stav beztíže, tento stav mi připomínal naprosté štěstí. Pak jsem si myslel, že tento pocit je mi velmi povědomý, ale odkud? Tak jsem s pomocí Zvezdochky udělal fascinující cestu kolem světa. Pak mi hvězdička řekla, jak si v noci hraje s jinými hvězdami, - Kdo jsou vaši rodiče - Moje sestry a bratři Neměli rodiče, bylikdysi dávno, ale opustili své děti, když se ani nenarodili, takže žijí na obloze jako hvězdy. Září z nebe na zem a dělají lidem radost. A jsou velmi smutní, že se ani jednou nesetkali s očima mámy a táty. Jsou smutní, že nemohou cestovat po světě, nemohou sejít na zem a najít si přátele, no, tak jsem s tebou - Jak se od nich lišíš, proč můžeš - Protože jsem se dokázal narodit svým rodičům - Proč jsi potom nezůstal se svými rodiči? Proč cestuješ tam a zpět, pak na zem - pak do nebe - Protože jsem se fyzicky objevil, narodil jsem se... Narodil jsem se jako dívka... Ale nemám právo žít jako já. Jsem součástí této dívky, která se narodila... A moc se těším, až mě najde a vezme s sebou. A nakonec se jím staneme. Protože jsem bez ní osamělý a ona je beze mě zraněná. Protože dokud se znovu nespojíme, nejsme tam ani ona, ani já. A tak letím v naději, že ji potkám, čekám, až mi zavolá - Tak to jsi ty - Ano... - A tahle dívka žije se svými rodiči? může se o tobě dozvědět - Když pak pochopí, že to nejdůležitější v životě se jí už stalo, narodí se. Kdy pochopí, že její život je jen pro ni... Pak už jsem neslyšel Zvezdochčina slova. Zatmělo se mi před očima, cítila jsem se strašně bolestivě a uraženě! Cítil jsem, jak mi po tvářích stékají horké slzy, vše uvnitř bylo roztrhané na malé úlomky, tělo mě pálilo a bolelo. Vzpomněl jsem si na svůj příběh. V dětství a dospívání mi to bylo vyprávěno mnohokrát. Příběh, který byl stejně bolestivý a nesnesitelný. Z úst mé matky tento příběh vždy zněl jako „pohádka před spaním“ se šťastným koncem. Kde se náhodou narodila hlavní postava, holčička, na jejíž existenci se přišlo pozdě a nechtěli, aby se narodila. A když jí bylo souzeno setkat se s matkou, musela čelit zklamání, že není kluk. Ale dívka byla v této rodině milována a chráněna. Stala se drahou a milovanou. Velmi se o ni starali a starali se o ni skvěle. A většinu života žila s představou, že za dobrotu se bude muset vždy platit. Dělejte, jak chce její matka, buďte velmi poslušní a chytří, splňte všechna očekávání. A za to dostala život. Žil jsem mnoho let s pocitem, že nežiji svůj vlastní život. Bylo to, jako by se ze mě utrhla nějaká část a v tom místě se rána nemohla zahojit. A jelikož jsem byla poslušná dívka a neobtěžovala jsem matku kvůli maličkostem, neděsila jsem ji svými slabostmi, protože v jejím vnímání jsem byla velmi silná a statečná a nikdy jsem neplakala. Ze studu a viny jsem skryl kaluže krve před svou oděrkou a nikomu nic neřekl. A dokonce jsem chvíli věřil, že to tak není. A jen čas od času mi ta bolestivá bolest připomněla, že jsem naživu Roky ubíhaly a já se stále snažil najít sám sebe, dlouho jsem si neuvědomoval, že nyní, jako dospělý, jsem za svůj život zodpovědný sám! Byla jsem naštvaná, zklamaná z rodičů, odmítala je, zdálo se mi, že jsem se narodila do špatné rodiny. A rozhodl jsem se jít hledat sám sebe, tu ztracenou část, pro kterou jsem, jak se ukázalo, plakal v duši mnoho let. Šel jsem na svou malou, dojemnou a velmi živou část. Pro lehkost, pro mé touhy, pro pocit potěšení a štěstí, že existuji! Šel jsem za svou malou Hvězdou, která v naději, že mě najde, už obletěla celý svět. Cesta, po které jsem šel, nebyla moc snadná, dokonce bych řekl, že někdy obtížná. Bála jsem se, bolelo to, chtěla jsem utéct, srdce mi někdy uvnitř tlouklo tak hlasitě a silně, že jsem kolem sebe nic neslyšel. Ale čím víc jsem byl přesvědčen, že jdu k sobě, a ne od sebe, a že cestou získávám to, co jsem celý život rozhazoval a ztrácel, chtěl jsem na své cestě jít dál a dál. Pocity strachu a hrůzy vystřídal zájem a vzrušení, bolest smutek a pak úleva a srdce mi bušilo vzrušením, že velmi brzy najdu to, co jsem tak dlouho hledal A našel jsem to, našel jsem! můj malý, drahý a velmi cenný»!