Od autora: Mnoho psychologů používá ve své práci příběhy - metafory toho, co se s klientem děje a jak se dokáže vyrovnat se současnými obtížemi. Každý z těchto příběhů jsem vymyslel pro konkrétního klienta a poté jsem řekl ostatním, že se s těmito problémy v praxi setkáváme až příliš často. Byl jednou vlak. Když to udělali, umístili to na hlavní nádraží. Ze stanice vedly koleje různými směry. Vlak měl rád několik destinací, na jejich trase bylo něco, co se mu opravdu líbilo. V jednom už trochu cestoval, zkusil druhý, třetí, ale pak ti, co ho vyrobili, zapnuli výhybku a posunuli ji úplně jiným směrem, čehož si vlak předtím ani nevšiml. Vlak zpomalil a zastavil, ale ti, co ho stihli, ho mnohokrát nakopli do posledního vagónu a dali mu potřebné zrychlení. A vlak se pohnul, jel a jel, dokud zrychlení nevyschlo. Začal zastavovat, pak brzdil, rozhlížel se, ničemu nerozuměl, zase trochu jel, zase brzdil... Takto strávil nějakou dobu, než si vzpomněl, že tohle není jeho cesta a že musí jít úplně jiný směr. Ale během této doby se dostal tak daleko od svých kolejí, že nechápal, jak se vrátit. A dál „přešlapoval“ a jeho síly byly každým dnem méně a méně, až si nakonec uvědomil, že nutně potřebuje couvat a dostat se k nějakému šípu, možná více než jednou, aby ho tyto šípy postupně dovedly k jeden ze směrů, které si původně zvolil. A pomalu jel zpátky, zkoumal každou šipku a rozhodoval se, zda ho přiblížila k jeho směru. A po nějaké době jsem to pokusem a omylem našel. Jednoho dne byla do královské zahrady přivezena cibulka vzácné a cenné květiny. Bylo známo, že jeho cibule a první výhonky byly velmi jemné. Proto zahradník nejprve přidělil místo pro květinu v malé zahradě. Bylo tam ticho, nebyli tam žádní cizí lidé, jen pár dalších rostlin. Zahradník květinu zalil a nakrmil. A pak se objevil květní stonek, postupně rostl a sílil. Na stonku se objevil první list, pak druhý a třetí. Stonka rostla výš a výš a objevovaly se větve. Po nějaké době se klíček proměnil v malý keř a na keři se vytvořily pupeny. Uplynulo několik dalších dní a první z nich se začal otevírat, jeho okvětní lístky se ukázaly jako šeřík. Brzy se otevřela další poupata, měla různé barvy: červená, bílá, oranžová, modrá, žlutá. Poté zahradník květinu přesadil do velké královské zahrady, do centrálního záhonu. Květina byla tak krásná, že ji všichni návštěvníci obdivovali a chtěli se jí dotknout, aby lépe poznali její krásu a vůni. Květina ale nebyla na lidi zvyklá, a tak na sebe nenechala sáhnout. Nějakým kouzlem okamžitě sroloval své květy do poupat a posbíral všechny větve a proměnil se buď v jakési vrásčité zdání stromu nebo koště. U květiny se proto objevil hlídač, který varoval, že dotknout se květiny je možné pouze s jejím svolením. Ne každý to chtěl udělat. Ale květina dokázala důvěřovat návštěvníkům, kteří byli připraveni se zeptat, dovolit jim dotknout se toho nejcennějšího, co měla – svých poupat. Po nějaké době květina už stráže nepotřebovala, protože se naučila rozlišovat mezi těmi, kteří s ní nebudou uctivě komunikovat, a naučila se před nimi bránit. A s ostatními se cítil tak potěšen, že se k nim sám začal natahovat svými ratolestmi. A přestože se zahradník ještě nějakou dobu staral o to, aby se květině nic nestalo, brzy si uvědomil, že jeho pomoc již není potřeba. Žil jednou jeden křeček, byl velmi silný a zručný: věděl, jak nashromáždit spoustu chutných zásob a jak si vybrat tu nejteplejší a nejpohodlnější díru, a jak kolem své díry postavit nedobytnou ochrannou zeď a ne nechat se urazit. Nevěděl však, že na val, který stavěl, nemůže vylézt nejen jeho nepřítel, ale ani jeho přítel. A křeček byl ve své díře velmi pohodlný, ale osamělý, a brzy začal být příliš líný, aby se z díry dostal. Udělal jen tohle.