Ve vztahu jste milováni, je o vás postaráno, plníte všechna vaše přání, zbožňujete. Věřím, že když ne každý muž, tak o takové lásce sní každá žena. Vše však není tak jednoduché. Jsou situace, kdy je muž/žena upřímně milován, ale čím více lásky a péče se tomuto člověku dostává, tím je to pro něj horší. Proč tento paradox vzniká? Ano, protože takový člověk není naprogramován na pocit štěstí, ale na utrpení a mučednictví. A i když okolnosti tomuto utrpení odporují, mučedník bude neustále v negativních duševních stavech a bude přesvědčovat ostatní, že za utrpení nemůže on/ona, ale někdo jiný. Můj zájem o téma mučedníka vyvstal po návštěvě hry „Hřích a neštěstí nikoho nežije“ v divadle Et Cetera Název dramatu „Hřích a neštěstí nikoho nežije“, napsal A.S. Ostrovského v roce 1862, převzal to z ruského přísloví a znamená bohužel udělat něco vlastnímu neštěstí a že každého může potkat neštěstí a upadnout do hříchu. Inscenace Mariny Brusnikiny se mi moc líbila. Rozdělení schodiště na 2 milníky - horní z 19. století, spodní z 21. - je docela originální, ale je zajímavé interpretovat vnímání zápletky průměrným člověkem a posuzovat to z psychologického hlediska. Pokud z první pozice vidíme utrpení mladé ženy, která si z nouze nevzala mladého obchodníka z lásky, tzn. podle výpočtu pak s druhým - komplex mučednictví s upřímnou partnerskou láskou, sklon k spoluzávislým vztahům s mužem, který je lhostejný, nemožnost budovat harmonické vztahy Skutečnost, že první poloha je přesně to může soudit podle citátu režisérky Mariny Brusnikinové, která popsala důvod výběru hry: "Hra o velké lásce, zradě, střetu pravd a lidských právech na svobodu volby a neschopnosti žít, jak chtějí." Velká láska je však pouze ze strany vdané Taťány k statkáři a jejího manžela Lva k manželce Taťáně. Ze strany milence, statkáře Valentina, šlo jen o aférku z nudy. Utrpení mladé ženy bylo krásně vykresleno v ruské lidové písni, která se hrála na představení Podívejme se na typy lásky prezentované ve hře s ohledem na psychologické postoje k lásce. O psychologických postojích k lásce, jejich vlivu na vztahy https://www.b17.ru/article/o_psihologicheskih_ustanovkah_po_otnos/ Vdaná Taťána zažívá k statkáři Valentinovi jakousi lásku, jako je mánie, doprovázená všestravující fixací na něj myšlenky a pocity. A dokonce souhlasí s jeho návrhem: "Pronajmu vám byt, budu sem chodit jednou měsíčně." Manžel Leo zažívá typ lásky k Taťáně zvaný agapé. S vědomím, že ho jeho žena nemiluje, doufá, že probudí její city k němu s péčí a láskou: „Miluji tě tak moc, že ​​budu respektovat každý tvůj rozmar,“ „Pokud to vydrží, zamiluje se As jakmile pán odejde, vezmu si ji znovu s láskou, "Někdo chce peníze, slávu, já nic nepotřebuji." Konzumní postoj k manželovi však ukazuje na marnost tohoto typu lásky. A ještě víc, Taťána zaujímá pozici mučedníka a stěžuje si své sestře, že je nucena žít se svým nemilovaným manželem. Na jedné straně ji trápí neutuchající žízeň po lásce po muži, který s ní prostě tráví čas, na druhé straně trpí pocitem vlastní bezvýznamnosti, bojí se „odhalení“, protože hluboko v duši žije v přesvědčení, že krade lásku nelegálně. A čím více jí manžel projevuje známky pozornosti a lásky, tím hůř se cítí. Pozice mučednictví je vyjádřena v obsedantní touze po lásce statkáře; tendence budovat s ním závislé vztahy; sebepodceňování; tajné sebepohrdání, pocity viny; nahrazení odpovědnosti „můj manžel je zodpovědný za mé neštěstí“; potřeba stěžovat si sestře, na níž nezávisí změny v jejím životě kvůli sympatii, touha po ní vědět, jaká muka zažívá život s nemilovaným manželem, tajné přičinění/