Od autora: Toto není článek, ale literární příběh. Tento příběh často vyprávím při práci s dětmi. Velmi dobře je motivuje. Příběh je využitelný v praxi dětského a dorostového psychologa. Tento nádherný příběh se stal v jednom malém městě, jehož jméno bychom raději skryli. Vypráví o dvou dvanáctiletých chlapcích a stalo se to docela nedávno. Všechno to začalo, když se Umar a Idris jednoho časného jarního dne rozhodli projít na okraji města. Byl volný den, takže mohli chodit, aniž by přemýšleli o lekcích. Chlapi bydleli kousek od okraje města, a proto často chodili do nedalekého lesního pásu. Nebylo to vůbec děsivé a docela přeplněné místo. Vždy tam bylo hodně rekreantů a o kousek dál, u řeky, na vybudované přehradě jste vždycky mohli potkat rybáře. Nedaleko byl malý domek s nízkým plotem. Tento dům přitahoval pozornost, protože stál stranou všech ostatních a každý věděl, že v něm bydlí hlídač z přehrady. Všichni ho znali a vážili si ho jako slušného, ​​laskavého a čestného člověka. Hlídač se jmenoval dědeček Ahmad. Nebyl osamělý, ale naopak za ním často přicházely jeho děti a vnoučata a dvůr byl téměř neustále plný hostů. Bylo tomu tak téměř vždy, ale ne dnes. Vnoučata a děti se zřejmě rozhodli tento víkend strávit jinak. A tak se naši přátelé ocitli na přehradě mezi rybáři. Kluci byli vždy zvědaví, jak chytají ryby. Tentokrát tedy opřeni o zábradlí chlapi bedlivě sledovali plováky. Ani si nevšimli, jak se k nim dědeček Ahmad přiblížil. "Assalamualaikum," pozdravil chlapce. "Vaalaikumassalam, dědečku Ahmade," odpověděli chlapci. – Proč tu stojíš znuděně, opravdu tu není co dělat? - zeptal se hlídač - Ne, ne, takhle jsme... - odpověděl Umar. "Jen sledujeme, jak chytají ryby." Takhle si povídali asi deset minut. Stařík nám řekl, proč je přehrada potřeba a jak důležité je sledovat hladinu vody v řece. A kluci se podělili o dojmy z toho, jak se jednomu rybáři podařilo vytáhnout velkou rybu. - Chcete, abych vám dal kola? - řekl náhle hlídač. "Moje vnoučata už je stejně neberou, zřejmě vyrostli." - Chceme!!! – zvolali přátelé téměř jednomyslně. "Tak pojď se mnou, jsou přímo ve stodole," navrhl starý muž. Z přehrady to bylo k hlídači docela kousek, ale chlapům se zdálo, že ušli celý kilometr, tak dychtiví jezdit. Když hlídač dorazil do domu, pozval své společníky, aby počkali venku. Radost Umara a Idrise neměla hranice, když se o minutu později objevil dědeček Ahmad, který kutal dvě kola. Nedá se říct, že by byly nové, ale ani jsem je nemohl nazvat starými. Byly to stejný model, ale byly odlišeny barvou: jeden byl zelený a druhý modrý. – Zelená je moje! “ vykřikl Idris a okamžitě určil, kdo co dostane. "Tady, vezmi si je, teď jsou tvoje," řekl starý muž, "řekni rodičům, že jsem ti je dal." Idris si vzal zelené kolo pro sebe a Umar dostal modré. Kluci staříkovi dlouho děkovali, načež se rozhodli okamžitě odjet domů na kolech. Jakmile vyrazili, Idrisova radost okamžitě pohasla. Ukázalo se, že jízdní kolo, které si tak rychle vybral, bylo vadné. Ne, nebyl vadný v plném smyslu toho slova. Dalo se na něm jezdit, ale bylo to velmi, velmi těsné. Otočit pedály stálo hodně úsilí. Umarovo kolo je úplně jiná záležitost. Snadno se s ním manipulovalo a jízda byla opravdová radost. "Počkej," zastavil se Idris, "nemohu normálně řídit, jsem opravdu těsný, pojďme se převléknout." "Ale ty sám jsi křičel, že ten tvůj je zelený, teď už je pozdě něco měnit," odpověděl mu Umar. "Ještě není pozdě, nevěděl jsem, je to tak nečestné," začal Idris namítat, "buď se změníme, nebo se s tebou nebudu kamarádit." Krátce se hádali, ale nakonec Umar ustoupil. Nemyslel si, že motorka je tak důležitá věc, o kterou se musí bojovat.s kamarádem. A pomyslel si, že se to pravděpodobně dá opravit a není to tak důležité. Vyměnili si kola a pokračovali v cestě. Pak Umar pochopil, proč se Idris tak zuřivě hádal. Ukázalo se, že řízení takového vozidla není až taková radost. Poté, co se nějak dostal domů a všechno řekl rodičům, se Umar rozhodl začít opravovat své nové auto. Rozebral zadní kolo, vše uvnitř namazal a dal zase dohromady. K jeho nepříjemnému překvapení to problém nevyřešilo - motorka zůstala stále velmi těsná. Bez ohledu na to, kdo se opravy ujal, výsledek byl stejný. Nakonec všichni usoudili, že jde o nějakou výrobní vadu a nelze ji opravit. Umar měl potíže přijmout fakt, že motorku nelze opravit, a tak se rozhodl, že bude jezdit tak, jak je. Každý den chodila s Idrisem na procházku kolem bloku. Umar si den za dnem na koni zvykal vyrovnat se s těsným kolem a už tolik netrpěl. Sice se unavil rychleji než jeho kamarád, ale stále s ním držel krok. Tak přešlo jaro a začalo léto. Naši hrdinové nejen jezdili na kolech, ale také se dobře učili. A Umar také rád četl, a to nejen knihy, ale také místní noviny. A v jednom z nich viděl oznámení, že v polovině července se v jejich městě bude konat cyklistická soutěž mezi chlapci. Zvláště bylo poznamenáno, že se k nim mohly připojit děti ve věku od jedenácti do čtrnácti let. A našim hrdinům bylo teprve třináct. Umar o tom informoval svého přítele a začali se připravovat. Pro začátek kluci kontaktovali organizační výbor, aby byli zařazeni do seznamu účastníků. Každý den vyrazili na kolo a snažili se najezdit víc než předchozí den. Za měsíc a půl svůj odstup téměř zdvojnásobili a to jim dávalo velkou šanci na výhru. Navíc byli velmi zvědaví, jaká bude hlavní cena. Vědělo se o tom jen to, že to bylo příjemné překvapení. A pak se přiblížil den soutěže. V časném ranním vstávání vyrazili kamarádi na kole k městskému stadionu. Po příjezdu na místo se dozvěděli, že registrace právě začala. Soutěže se kupodivu odhodlalo ne tak málo teenagerů, lépe řečeno, byla jich kolem stovky. Již na místě zjistili, že soutěž bude probíhat v několika fázích: v každém závodě bude deset lidí. A vítězem se stane ten, kdo objede deset kol kolem stadionu v nejrychlejším čase. Dozvěděli se také, že každý kruh se rovná půl kilometru, to znamená, že v deseti kruzích budou muset překonat vzdálenost pěti kilometrů. Byla to vzdálenost téměř rovna té, kterou Umar a Idris urazili na svých projížďkách na kole. Zjistili také, že budou muset jezdit ne na vlastních kolech, ale na těch, která byla speciálně přivezena na soutěž. Bylo to spravedlivé, protože někteří kluci měli sportovní kola, která byla v mnoha ohledech lepší než auta ostatních. Ze zveřejněného seznamu se kluci dozvěděli, že Idris byl v první desítce a Umar byl devátý. A tak začala soutěž. Začala první desítka a začalo odpočítávání. Při jízdě na kole se ukázalo, že ne všichni kluci zvládnou odjet všech deset kol bez zastavení. Někteří to vzdali na pátém a jiní na předposledním. Museli jsme dlouho čekat, než na nás přijde řada, ale přišla. Bylo oznámeno Idrisovo příjmení a vyšel na řadu stadionu. Umar mu popřál hodně štěstí a trpělivosti. Idris tvrdě bojoval o vítězství a už v osmém kole se ujal vedení. Pochopil, že k vítězství se potřebuje nejen dostat před devět soupeřů, ale předvést včas nejlepší výsledek. V desátém kole ho začaly opouštět síly, ale Idris dokázal dojet do cíle jako první. Když dokončil závod, sotva vlekl nohy, šel ke svému příteli. Když se posadili na lavičku, přátelé začali čekat, až přijde řada na Umara. Nemuseli jsme čekat příliš dlouho a pak bylo megafonem oznámeno Umarovo jméno. Idris mu popřál štěstí a potřásl mu rukou. Jakmile Umar nasedl na motorku, cítil, že je velmi lehké a po ohlášení startu a všichni se hnali vpřed, jeho radost neznala mezí. Na to už zapomněl.