PŘIZNĚTE SVÉHO OTCE. Poslouchej synu. Tato slova říkám, když spíš. Vaše malá ruka je umístěna pod vaší tváří a vaše kudrnaté vlasy jsou slepené na vlhkém čele. Před pár minutami mě zalila těžká vlna výčitek. Přišel jsem do tvé postele s vědomím své viny. To je to, o čem jsem přemýšlel, synu: Často jsem si na tobě vybíjel špatnou náladu a jen málo jsem ti v dětství pomáhal. Požádal jsi mě, abych ti pomohl vyřešit školní problém, a já jsem poučeně řekl, že se musíš naučit řešit své problémy sám. Nadával jsem ti, když ses oblékal do školy, protože... právě jsi se dotkl obličeje mokrým ručníkem. Vyčítal jsem ti, že sis nečistil boty. křičel jsem na tebe vztekle, když jsi hodil nějaké své oblečení na podlahu. Taky jsem na tebe nadával u snídaně. Rozlil jsi čaj. Hladově jsi polykal jídlo. Opřel jsi se lokty o stůl. Namazal jsi chléb příliš hustě. A pak, když jsi šel hrát a já jsem spěchal, abych stihl vlak, otočil ses, zamával jsi mi a křičel: "Sbohem, tati!", zamračil jsem se a odpověděl: "Narovnej si ramena!" Pak na konci dne vše začalo znovu. Cestou domů jsem si všiml, že si na kolenou hraješ s kuličkami. Ve vašich punčochách byly díry. Ponížil jsem tě před tvými kamarády tím, že jsem tě donutil jít domů přede mnou. Představ si, synu, co tvůj otec řekl a udělal. Pamatuješ si, když jsem četl, přišel jsi za mnou nesměle, s bolestí v očích? Když jsem se na tebe podíval, podrážděný tím, že tě někdo vyrušil, zůstal jsi u dveří váhat. "Co chceš?" - zeptal jsem se ostře. Neodpověděl jsi, ale impulzivně se ke mně vrhl, objal mě kolem krku a políbil. Tvé ruce mě tiskly láskou, kterou Bůh vložil do tvého srdce a kterou ani moje zanedbání nemohlo vyschnout. A pak jsi odešel a utíkal po schodech nahoru. Takže, synu, brzy se mi noviny vymkly z rukou a zmocnil se mě hrozný, odporný strach. Co se mnou udělal zvyk? Zvyk nadávat a nadávat - to byla moje odměna pro tebe za to, že jsi malý kluk. Není to tak, že bych tě nemiloval, hlavní je, že jsem od svého mládí očekával příliš mnoho a měřil tě měřítkem svých let. V duchu jsem tě viděl jako dospělého muže. Ale teď, když tě, synu, vidím unaveně schouleného ve své postýlce, chápu, že jsi ještě dítě. Zrovna včera jsi byl v náručí své matky a tvá hlava ležela na jejím rameni. Požadoval jsem příliš mnoho, příliš mnoho. A ve vaší postavě je tolik zdravého, krásného a upřímného. Vaše srdíčko je velké jako východ slunce nad vzdálenými kopci. To se projevilo ve tvém spontánním výbuchu, když jsi ke mně přispěchal a políbil mě na dobrou noc. Na ničem jiném dnes nezáleží, synu. Přišel jsem za tmy k tvé postýlce a zahanbeně jsem před tebou poklekl! Toto je slabé odčinění. Vím, že bys těmto věcem nerozuměl, kdybych ti to všechno řekl, až se probudíš. Ale zítra budu skutečným otcem! Budu tvůj přítel, budu trpět, když trpíš, a smát se, když se směješ. Kousnu se do jazyka, až mi unikne podrážděné slovo. Budu neustále opakovat jako zaklínadlo: „Je to jen chlapec, malý chlapec a je to můj syn! A jaká je to hrůza ztratit tě morálně, psychicky a hlavně fyzicky! A jaké by to bylo požehnání mít dalšího syna, jako jste vy, nebo ještě lépe několik, mnoho takových synů a dcer. V záloze... Všichni jsme géniové a všichni jsme blázni, Stejně jako naši dědové a naši otcové. Není potřeba stříhat všechny stejným kartáčem. Je to jasné i dítěti. D. Carnegie