Od autora: Regresní terapie je stále oblíbenější. Jedná se o unikátní metodu poznání sebe sama, světa v sobě a sebe sama ve světě. To není magie, ne hypnóza. Jedná se o zcela jasnou a vědecky propracovanou metodu. Zvu vás, chci se podělit o další příběh o cestě do minulých životů. „Všichni kromě mě“ je její životní motto. Zároveň se hromadí obrovské množství agrese a vzteku. Z čehož není cesta ven. Protože rodiče řekli: "Nemůžeš, musíš být poslušný a pohodlný." Agresivita se rozlévá v sarkasmu ve vztazích s lidmi, v neustálém bolesti v krku, v emocionálních zhroucení kvůli šikaně existuje příležitost změnit situaci, zda se může stát hlavní věcí ve vašem životě, co musíte udělat, abyste hájili své zájmy a věřili ve svou sílu, musím říct, že je to její třetí cesta do minulých životů, a to čas jsme šli dál, z minulého života jsme šli do prostoru života Duše mezi životy A v každém minulém životě žije buď bez rodičů, nebo ji rodiče nepotřebují Takže: oblak času pomalu klesá , rozpouští se .. a .. kde jsi.. „Sedím na stromě, wow, je obrovský.. stojí na poli.. a pole je obrovské.. kolem leží nějaké šedé balvany. . a je zataženo a zima.. jsem holka asi 5 let.. jsem veselé a veselé dítě.. jsem jako dítě bez domova.. ne.. jen o mě nikdo nemá zájem a můžu si dělat, co chci, můžu jít, kam chci, a díky tomu se cítím svobodný. Mám na sobě nějaký hadry a jsem ušmudlaná.. je mi zima a utíkám domů.. jsem doma.. je to velký dům, pravděpodobně nějaký zámek nebo panství... je tam velká kuchyně . běžím tam. Hoří tam oheň, je tam teplo, útulno, jídlo krásně voní a já mám hlad. Kuchař se o mě stará. Má velké měkké ruce a vidím na ní zástěru. Zadělá těsto a podívá se na mě laskavýma očima. (To je moje matka v současném životě, zdá se). Kuchařka si otře ruce a nalije misku jednoduchého guláše. Rychle se najím a utíkám zase na procházku... Mám také staršího bratra... ale z nějakého důvodu tu není, chybí mi a chybí mi jeho ochrana. Zdá se, že je buď na vysoké škole, nebo studuje někde jinde." Další důležitý okamžik v životě:..." Jsem zase na tomto stromě, tohle je moje útočiště, moje hnízdo. Teď je mi 12 let, můj bratr je poblíž a mám ho moc ráda. Sedíme spolu na stromě. Ale já se nebavím. Trochu se bojím.. Teď už vím, kdo jsem.. panství patří mému otci, který zemřel dřív, než jsem se narodil. Maminka také zemřela velmi brzy. Otcův mladší bratr nás vzal do péče. Ale on nás nepotřeboval... plně se zmocnil panství... celý život jsme strávili v kuchyni... sedíme s bratrem a přemýšlíme, co bychom měli dělat. Cítím naprostou beznaděj. Co můžeme udělat? Nemáme právníka, nemáme peníze, jsme děti. . Ale můj bratr si myslí, že musíme bojovat! Necítím nic než únavu. Nevěřím tomu a moje ruce to vzdaly.“ Další důležitý den: „Je mi 15, jsem dobře oblečená, jsem poměrně zralá dívka a jsme s bratrem v kanceláři notáře, a je tam i náš strýc. Je takový sebevědomý, samolibý, jsme pro něj hmyz, zašlape nás a nevnímá. Velmi se bojím, chci utéct. Ale nemůžu opustit svého bratra. Závěť je přečtena. Z nějakého důvodu vím jistě, že majetek by měl být přidělen mně. Ale slyším, že všechno jde za strýcem. Chápu, že je to lež a úplatek a zvedá se ve mně strašná agrese, chci rozházet všechny papíry na stůl, praštit strýce do obličeje, chci křičet, že je Zloděj!! Ale... bojím se... a brácha mlčí... odcházíme jako zbití psi vztekám se!! Jdeme do kuchyně.. a naše chůva sedí ve společnosti nějakého člověka.. to je právník!!! Ukázalo se, že ho najala ze svých úspor!!! Pomůže nám!! Konečně se mě může zastat alespoň jeden dospělý člověk v mém životě!!! K notáři přicházíme druhý den, jsem zahlcen energií. A dávám tomu volný průběh. Házím papíry na zem, házím slova pravdy do strýcovy samolibé tváře a sleduji, jak se mění!! Jsme vyhráli!! Vyhrál jsem!! já!